2Run v rámci PIM - Meg a Bubu a cíl pokořit 1:40

08.05.2023

Datum akce: 07.05.2023
Délka trasy: 21,1 km
Povrch: Zpevněný
Počet účastníků: 220 štafet v cíli
Cílový čas: A) pod 1:40:00
B) pod 1:45:00
C) pod 1:50:00

Pražský maraton, na jeho start jsem se postavil celkem čtyřikrát a pokaždé to byl jiný zážitek. Letos jsem se rozhodl pro změnu. Z obavy z podmínek, kdy jsme se vloni doslova smažili, že i někteří vodiči sundali vlajku a došli si to ve vlastním tempu, jsem se rozhodl dát si jarní maraton již z kraje dubna v Bratislavě. Prahu jsem však nechtěl vynechat, a tak se zrodil nápad běžet ji jako štafetu 2Run. To jsou počátky týmu Meg a Bubu, kde úvodní část běžela Danča, jejíž pejsek se jmenuje Meggie a druhou část já jako Bubu, na počest Bubliny, která mi dělal společnost celých 13 let.

Již od začátku jsem měl v hlavě myšlenku běžet svou část závodu na cílový čas pod 1:40, jenže s podzimním covidem, jako by se vytratila kompletně forma. Zimní půlmaraton vaší ligy koncem února byla první vlaštovka, ale tam bych pod 1:40 nezaběhl, ani kdybych chtěl. Před dvěma týdny následoval Děčínský RunFest, kde jsem vodil na 1:45 a kdybych jej měl běžet sám za sebe, tak bych měl co dělat, abych doběhl okolo 1:43. Zde však hlavní roli hrálo počasí. Jenže ani tentokrát jsem se necítil vůbec připravený. Celý týden špatně spím, tělo regeneruje, jako kdybych jel s ruční brzdou.

Je na čase vytáhnout oblíbenou taktiku s plánem A, B a C, kde ten první má hodnotu pod 1:40, druhý pod 1:45 a třetí, krizový má limit 1:50. Sám se cítím, že bych měl s přihlédnutím na absenci kvalitního spánku běžet možná od začátku na plán B, na druhou stranu si říkám, že bych mohl zkusit taktiku nejednoho běžce, napálit to a čekat, kdy zkapu. Buď to vyjde, nebo ne a pokud to nevyjde, tak se nic neděje, do oficiálních statistik se mi bude počítat až půlmaraton Karlovy Vary.

Vstávat tak brzy ráno nemám moc v oblibě, odjezd v 6 ráno z Chomutova přes Most a teprve cestou se od Kuby dozvídám, že start je na Václavském náměstí. Je pravda, že letos jsem tu trasu moc nestudoval a trošku jsem litoval Danču, která to na úvod bude mít hodně těžké. V 8:30 společná fotka a zatím co se většina připravuje ve startovním koridoru, já se chystám na snídani ala McDonald v podobě kávy a vepřového bagelu se slaninou. Když prasit, tak prasit, už jsem běžel závody na horší šílenosti a budu mít tak 2 hodiny na vytrávení.

Start, davy se sunou úzkou ulicí 28. října a v cestě jim překáží parkovací automat. Většina se mu hbitě vyhýbá, až na jedno tchajwanského běžce, který se věnuje selfie tyči. To muselo bolet. Já se přesouvám v klidu do zázemí, kde si užívám toho klidu. Toiky jsou sice prázdné, ale najít nějakou, kde zbyl i toaletní papír? Poučení pro příště, přibalit si ruličku! Následně se s PT přesouváme na svozový autobus, který nás doveze na předávku do Podolí. Zde máme moře času! Vidíme špičku závodu a po 1,75 kilometru dlouhém rozklusání davy houstnou a houstnou.

Deset minut před jedenáctou probíhá Jarda, říká, že kousek za ním bude Aduš a kilometr za Aduš běží i Danča. Aduš přibíhá ve svém osobním rekordu a PT míří do závodu. Já vyhlížím Danču a nervozita stoupá. Danča běží rychleji, než jsem čekal a předává mi přibližně 5 minut po Aduš, chce už vypnout hodinky, když jí říkám, že ještě musíme ještě společně přeběhnout přes pás, který je o 50 metrů dál. Běžela skvěle, i přes absenci tréninku zvládla svoji úlohu v čase 1:57:42. Společně přebíháme pás, její dobrodružství skončilo, to mé teprve začíná.

Hned v prvních závodních krocích se musím rozhodnout, risknu to pod 1:40, nebo půjdu na jistotu? Rozklus mi moc nechutnal, bude to možná bolet. Cupitám a prodírám se masou běžců, pohled na hodinky ukazuje, že jdu na plán A, tak to zkusím vydržet první 3 kiláky a pak se uvidí. V půlce závodu se už přes ty davy dostává trošku snadněji, i tak je to slušný slalom. Zjišťuji, že by se mi hodil tahák na mezičasy, na druhou stranu jsem startoval o 97,5 metrů za 21. kilometrem. První kilometrovník, 900 metrů v nohách a průměrné tempo 4:40. Dlouhá rovinka z Podolí, rozjetá mašina o živé váze 83,5 kilogramu se sune vpřed a v okolí je jen rychlejší člen juniorské štafety.

Po necelých 2 kilometrech je první možnost občerstvení, ačkoliv jsem čerstvý, tak raději po tom kelímku s vodou sahám. Je to dobrá prevence únavy. Někde během toho prodírání se masou přehlížím kilometrovník, cestou k Palackého mostu se trasa tradičně zúží a je to mírný stoupák. Po mostě zase nabírám rychlost a dolů k pivovaru to už letí samo. Samozřejmě nesmím zapomenout občerstvit a jede se dál. Tempo stále držím i na mé neoblíbené Strakonické. V protisměru povzbuzuji známé a řítím se vpřed. Nemusím umět číst myšlenky, které si mnozí maratonci museli myslet, když jsem je předbíhal. To se mu to běží, když má čerstvé nohy!

Sedm kilometrů v nohách, stále běžím na plán pod 1:40 a celkem to jde. Kontroluji tempo, abych neběžel zase až moc rychle a užívám si atmosféru. Podél trati je tolik fanoušků, že je to neskutečný doping. Takový doping, že mě ani to pálení na pravém chodidle tolik nelimituje. Zdá se však, že mé závodní Bostonky to mají za sebou je na čase se poohlédnout po nových. V sobotu jsem si sice koupil nové Salming Prime, ty však budou plnit roli objemovky. Přes Most legií se na chvilku dostaneme zpátky na pravý břeh Vltavy, jenže Mánesův Most nás opět vrací na druhou stranu. Raději volím běh pro tramvajovém pásu, protože každý krok po dlažbě pálí.

Nábřeží Edvarda Beneše, tady už to má většina maratonců plné kecky a to mluvím ze své vlastní zkušenosti. U Štefánikova Mostu dobíhám Fandu Fialku s Jirkou Kopicou a mizím dál. Některé běžce přemáhá krize, když je čeká krátké stoupání na Štefánikovo nábřeží, ale to neznamená, že se zastavím uprostřed trasy! Někteří rozumnější to činí u kraje trati a protahují své křečí postižené končetiny. Já se stále držím na plánu, ale už není potenciál na zrychlení. Abych to zvládl do cíle, tak mi stačí tempo okolo 4:50.

Bubenské nábřeží, přibližně 7 kilometrů do cíle. Nejprve předbíhám Jardu a později i Zuzku Vítkovou. Je to tam rozkopané a musíme běžet po tramvajovém pásu, jehož začátek je vydlážděný! Tam to pálí, že ani nevím, co budu dělat po Těšňovském tunelu! Musím se soustředit na běh, prolétnout občerstvovačkou a s nikým se tam nesrazit! Za chvilku nás čeká poslední most přes Vltavu, kde jsem měl v roce 2018 obrovskou krizi. Vloni na půlmaratonu jsem tam naopak stabilizoval tempo a s pohledem na Jardu s Nikčou v dáli jsem to tehdy zvládl po 1:40.

Rohanské nábřeží, nekonečné a psychicky náročné. Nezávidím maratoncům, který tento úsek absolvují již po druhé. Na jeho konci je ten nenáviděný Těšnovský tunel a po něm ještě více nenáviděné, dlažbou pokryté Nábřeží Ludvíka Svobody a Dvořákovo nábřeží. Mé pravé chodidlo trpí, jako čert! Modlím se, aby už přišla Pařížská ulice, kde v minulosti maraton končil. Nyní si musíme ještě kilometr naběhnout. Koukám na hodinky, měl bych to stihnout. Zdá se to nekonečné, modrý koberec se nechce přibližovat. To mělo být 500 metrů do cíle? Zrychluji na tempo okolo 4:30 a dobíhám do cíle. Čas 1:39:28, mise splněna! Štafeta Mega Bubu měla výstřelový čas 3:38:32 a obsadila 59. místo z celkových 220 štafet. Děkuji Dančo za skvěle rozběhnutou první půlku.

Stále to umím pod 1:40:00, ale dalo to zabrat. Ta lehkost, kdy jsem v roce 2018 dokázal běhat půl maratony pod 1:40 skoro každý víkend je dávno pryč. Od té doby s sebou táhnu 10 kilogramů sádla, a to rozhodně není zátěžová vesta, kterou byste chtěli. Na druhou stranu je to velké povzbuzení do dalších půlmaratonů. K tomu bude potřeba adaptovat tělo na vysoké teploty, které mohou již brzy nastat. A hlavně to bude chtít vymyslet, jakou závodní obuv nasadit...