27. Horský běh z Perštejna na Klínovec
Datum akce: 14.07.2018
Délka trasy: 17,2 km
Povrch: Asfalt, nezpevněný výšlap
Počet v cíli: 90
Obuv: Adidas Adizero Adios 3
Cílový čas: rychleji, jak před rokem (1:48:33)
Pořadové číslo: 40/105 (rok/celkově)
Kóta 1244, srdeční záležitost a jedno z nejhezčích míst, kam se vždy velmi rád vracím. Poprvé jsem zde startoval v roce 2016 a byl to můj teprve třetí závod. Nic náročnějšího jsem si tehdy nemohl vybrat a to jsem se rozhodl běžet až ten den ráno, naštěstí registrace na místě byla možná. Přesto to bylo dokonale protrpěné 2 hodiny 8 minut a nějaké ty drobné. V loňském roce se mi ten závod už tak náročný nezdál, měl jsem o rok více zkušeností, něco naběháno a hlavně nebylo takové vedro!
Že bych tento závod nezahrnul v letošním roce do své termínovky vůbec nepřicházelo v úvahu, to místo si mě k sobě připoutalo a já už se poslední týdny nemohl dočkat. Pravda, od posledního cíleného běhání kopečků uběhla nějaká doba (totožná s koncem sezóny Zimního Běžeckého Poháru) a na pár kopečků jsem narazil pouze na Moldavě a ani ten Růžovský se mi nezdál vůbec prudký. To Anežka s Libuškou Křížovy mají na Hoře Sv. Kateřiny kopečků tolik, že tam asi o rovinku člověk nezakopne a společně s Peťulkou Kadeřábkovou a Kubou Patúcem tvořily moji posádku do Perštejna.
Do startu moc času nezbývá, nějakých 45 minut. Mnozí se vzorně rozbíhají, já to tentokrát flákám a sázím na sílu kopce, že mě probere nejpozději po sedmi kilometrech. Mezi účastníky vidím Borka Požára, který na nedávném Mistrovství Evropy v běhu do vrchu obsadil výborné 11. místo či Ivanu Sekyrovou, účastnici Olympijských her v Londýně 2012, která je rozhodně jasnou favoritkou v ženách. Můj cíl je mnohem skromnější, přežít a vyběhnout to byť jen o jedinou sekundu rychleji, jak vloni. Přípravu jsem tentokrát dokonale zanedbal, ani jsem se nepodíval, jak mi to běželo předchozí ročník!
V 11 hodin startujeme. První kilometr nevypadá tak hrozivě a všichni letí, jak pomatení. Takticky startuji trošku více vzadu a jdu pomalu vpřed. Jako referenci si vybírám Gabču Korbášovou, když se jí budu držet 5 kilometrů, tak to bude velký úspěch a po prvním kilometru jdu i před Anežku. Nyní se to začíná znatelněji zvedat a nohy odmítají pracovat. Vysílají totiž jasný signál: Tohle máš za to, že flákáš tu předstartovní přípravu! Ano, souhlasím s tebou můj pohybový aparáte a slibuji, že se příští závod (snad) polepším, mám na to hodně času!
Do Vykmanova je to pěkná štreka a teprve tam začíná ta pořádná sranda! Vím, že musím zdolat ty esíčka na závěr a od občerstvovačky to zase nějak půjde. Stále se držím skupinky, ve které je i Gabča a za chvilku opustíme silnici a vběhneme na vyasfaltovanou stezku. První občerstvovací stanici má na starosti Aleš Filingr, ale vzhledem k tomu, že běžec přede mnou bere hned dva kelímky s vodou, tak na mě nezbude. Budu toho ještě litovat, ale běžím dál. Před devátým kilometrem bude další.
Tento úsek má mírnější sklon, alespoň pocitově a já mohu nepatrně zrychlit. Je zde i méně stínu, celkem vedro, do mé první účasti to má stále daleko, tehdy jsem běžel i zbytečně moc nabalen. Za loveckou chatou slyším tradiční výtku RUCE! Vedle mě nyní jede Zdeněk Brůžek a já jsem si velmi dobře vědom toho, že je nevyužívám tak, jak bych měl. Stoupák se směrem k občerstvovačce opět zvedá a když se narovná, tak vidím v dálce Pavla Gregušku a vysvobození. Jeden kelímek postačí, děkuji.
Následující úsek je asi jediným, kde se dá nahnat hromada času. Nejprve prudce dolů a pak táhlé stoupání, kde se dá stále držet dobré tempo, jen si člověk musí dávat bacha na projíždějící auta, traktory vezoucí seno či sekající trávu v pangejtu. Další nevýhodou tohoto úseku je fakt, že se tady nemá člověk kam schovat před sluncem. Po chvilce se ke mně přidává Pavel Vodička v Mosteckém dresu. Všímá si mé vytočené pravé nohy, kyčel mě nebolí, ale při přechodu do odrazu se chodidlo začíná vytáčet ještě při kontaktu se zemí a proto mám pravidelně puchýře na chodidle, jeden čerstvý zrovna parádně pálí.
Na silnici se objevují motivační nápisy od Ševčíků, kteří mají na startost druhou občerstvovačku. Když nemůžeš, tak přidej! Já si na to přidání dám dva kelímky vody a kousek banánu, těch 20 sekund navíc mě už nezabije. Následující úsek nejprve mírně stoupá a pak klesá. Tam jde nahnat také pěkný čas, ale zároveň ten poslední zpevněný stoupák nehorázně bolí. Cítím pnutí ve stehnech, jako kdyby každou chvilkou měli nastat křeče. Ne, ještě nepřejdu do chůze, ale následnou rovinku se mi nedaří rozběhnout v takovém tempu, jaké by bylo možné.
Konečně, Dámská sjezdovka a výšlap na kótu 1244. Ještě se necítím na to, že bych jej měl běžet. Je to parádní protažení mých zkrácených lýtek. Nekonečných 9 minut a 18 sekund, než se mi podaří dostat do cíle, ale stálo to za veškerou tu dřinu. Čas 1:42:14 znamená totiž meziroční zlepšení o více jak 6 minut a tak není důvod nebýt spokojen.
Netrvalo dlouho a do cíle doběhla i Anežka Křížová, která s časem 1:45:31 opět obsadila druhé místo v kategorii s tím rozdílem, že byla o celých 8 minut a 49 sekund rychlejší. Jen tak tak stihla dojít pro telefon, když se do cíle řítila její sestra Libuška, která ve svých 14 letech dokončila závod v čase 1:49:39 a obsadila TŘETÍ místo v kategorii žen do 35 let! Klobouk dolů nejen před nimi, ale i před všemi 90 účastníky, kteří tento ročník nastoupili do závodu. Každý z nich je vítěz, ať už dokončil závod v čase 1:17:24 či 2:53:43.
Tak co, vyběhnu příští rok tu sjezdovku?
