36th Athens Marathon - The Authentic

Datum akce: 11.11.2018
Délka trasy: 42,2 km
Povrch: Asfalt
Počet v cíli: 15328
Obuv: Adidas Solar Glide
Cílový čas: 04:00:00
Pořadové číslo: 57/122

Když RunCzech zveřejňuje, že hostujícím maratonem pro letošní rok budou Atény, neváhám ani sekundu a přihlašuji se do slosování. Měl jsem je v následujících letech v plánu, zaběhnout si v kolébce maratonu se startem ve stejnojmenné obci. Koncem Června se dozvídám, že jsem vylosován. Splnil se mi sen! Podzimní dovolená v Řecku s cestovní kanceláří RunCzech a ještě se skvělými spolubydlícími v podobě Míry Volfa a Michala Vlacha, kteří měli stejné štěstí!

Pátek 9.11.2018

Den odletu. Vzhledem k několika krizím v různých aspektech života nejsem v optimální psychické pozici a doslova jsem ztratil chuť k běhání. Přestal jsem být otrokem tréninkového plánu, několikrát jsem se sice do běžeckého oblékl, ale nakonec jsem se venku otočil a šel domů. V týdnu jsem se dokopal alespoň k 3 výběhům o celkové délce přibližně 30 kilometrů. Občas je lepší nevyběhnout, než se pak trápit a běh si ještě více znechutit.

V letadle poletím teprve po páté (jednou jsem byl služebně v Anglii s přestupem v Amsterdamu = 4 lety). Nevím, létání mi asi nikdy nepřiroste k srdci,  vše je však otázkou zvyku. Při přistávání se mi zdá, že pilot klesá docela...rychle. Žaludek se mi houpe. Cesta z letiště do hotelu trvá téměř hodinu a po ubytování vyrážíme prozkoumat okolí. Nealko pivo za 5 euro? Asi jsme na Václaváku...

Sobota 10.11.2018

V noci jsme se moc nevyspali, hotel je blízko nějakému klubu a tam bylo živo snad do 5 hodin do rána. Pod okny nám projížděli celou dobu auta. Ráno se cítím, jako by mě někdo přetáhl železnou tyčí. Na programu dne je prohlídka Akropole a vyzvednutí startovního čísla v Expu. Dopolední program znamenal i mnoho kroků, ale je to nádherné místo. Rozhodně doporučuji. 

Do Expa jsme se svezli za 6,5 eura. Mít bezedné konto, rozhodně bych tam dokázal utratit několik měsíčních příjmů a proto jsem se z preventivních důvodů vyhnul stánku Garmin. V Adidas stánku byly zlevněné Adidas Solar Boost za 95 euro. Méně, než stáli mé Solar Glide! Jenže já potřebuji vyzkoušet stabilní verzi, mám podezření na pronaci, místo bolesti na levém chodidle tomu rozhodně napovídá.

Cesta z Expa, opět volíme taxi a zdá se, že tento se dokonale učí od svých českých kolegů. Platíme 25 euro! Večer už jen klid, úprava startovního čísla a hurá spát...

Neděle 11.11.2018

Mládež se bavila i tentokrát téměř do 5 do rána. Mizerný spánek a na pohodě mi rozhodně nepřidává, že jsem za poslední 2 dny nebyl ani jednou na velké. Ani po snídani to nešlo. Že by nervozita? Nechtěl bych, aby se opakoval průběh loňského Vitasport Ústeckého maratonu, kde jsem si musel 3x odskočit na velkou.

Na místo startu nás odváží autobus domluvený autobus a cesta trvá téměř hodinu. Celá silnice do Maratonu je plná autobusů, které mají plno práce. Musí dopravit na start téměř 20 000 startujících, mezi kterými je i 126 účastníků z České republiky. Na místě hledám Toiky, po půlhodinové frontě se dostávám do jedné z nich a když to v ní vidím, tak na tohle si rozhodně nesednu! Uvidíme, co zažívání, ale risknu to.

V koridoru nacházím 2 české účastníky. Přiletěli ve čtvrtek a letí ihned po závodu. Poletí jim to kolem čtvrté odpoledne. Tak hodně štěstí, ať se to všechno stihne. V 9 hodin a 11 minut jde na start i startovní vlna číslo 5 a v ní je i moje maličkost. Jde se na věc. Snad to vše ve zdraví přežiji. Mám obavy, zda to vydrží plantárka levého chodidla, popřípadě jestli nezradí levé lýtko, potřebuji jednoduše odpočinek. Od něho mě momentálně dělí minimálně 42 195 metrů v podobě trasy z Maratonu do Atén.   

Dav se pomalu dává do pohybu. Jestli jsem si někdy myslel, že se v Praze na maratonu a půlmaratonu nedá hnout, tady to platí dvojnásobně. Všude samý běžec a skulinka se objevuje pouze sporadicky. Když už se objeví, prostrčím tam ruku a se slovy "in between" proklouzávám vpřed. Své tempo si dokážu držet až od druhého kilometru a optimální se zdá hodnota mezi 4:50 - 5:00. Ono se to nezdá, ale slunce má v oblasti Středozemního moře neskutečnou sílu. Teplota vzduchu se pomalu šplhá k 19°C, pocitová teplota k takovým 30°C.

Kolem čtvrtého kilometru zatáčíme k místu, kde se zapaluje olympijský oheň. Zde je také první velké uskupení fanoušků a první občerstvovací stanice. O kousek dál dostávám olivovou ratolest, symbol míru a vítězství. Dávám si ji za kšilt a doufám, že mi přinese štěstí. Mezitím si to po silnici peláší zběhlá koza, naštěstí volí ulici, kudy závod nevede. Pět kilometrů v nohách, mezičas 24:59. Vypadá to, že běžím na plán B - pod 3:45.

Vracíme se na hlavní třídu a jednou jedinkrát vidíme davy běžící naproti. Mezi nimi je i skupinka tlačící holčičku na vozíku. Bylo by zajímavé, kdyby se v rámci RWTTC běžel i hostující závod, já bych do toho tlačení vozíku klidně i šel. Na hlavní třídě si užíváme poslední kilometry rovinky. Nejprve předbíhám dva Čechy, co mají stejné kompresky, jako já, následně i Tomáše Nezbedu v tričku Rozběháme Česko. Nyní mi na chvilku dělá společnost Leona Haplová, které prý to mé tempo vyhovuje a hlavně si všimla kompresek. Kličkujeme v davu a jdeme vpřed. 

Na následující občerstvovací stanici ji však ztrácím. Blíží se konec přívětivého profilu tratě a brzy to začne stoupat. Momentálně je větším nepřítelem slunce. Takto zpocený jsem už dlouho nebyl. Když je možnost byť jen sekundového ochlazení ve stínu, tak ji využívám a na desátém kilometru dokonce beru i houbičku. Mezičas na desátém je 49 minut a 46 sekund, zatím bych mohl pomýšlet na čas něco mezi 3:35 - 3:40. Jedenáctým kilometrem začíná první stoupavý kilometr a to začíná i ovlivňovat i tempo. Nejsou to mírná a táhlá stoupání, jsou prudší, pak se srovnají, občas jdou mírně dolů, v tom slunci to rozhodně není jednoduché.

Blíží se třináctý kilometr a všude kolem je spálená zem, podél trati stojí obyvatelé obce Mati. Právě zde letos v létě řádili ty největší požáry, které si vyžádali celkem 99 obětí na životech. V černých tričkách fandí, posouvají nás vpřed, ač je ta bolest v jejich tvářích očividná. Já mám co dělat, abych se tam nerozplakal, oči zvlhly a je to neskutečně emotivní. Pokud je něco, co si budu z tohoto závodu pamatovat, tak právě tento úsek. Tu vůli lidí, kteří přišli o své domovy, své sousedy, přátele, rodinné příslušníky...

Musím ale běžet dál. Na patnáctém kilometru konečně dopíjím láhev z první občerstvovačky a beru novou, ještě se mi podaří vzít i první kousek banánu, energie bude potřeba. Zažívání se začíná pomalu ozývat, není to však nic urgentního. Stoupání je znát, mezičas na patnáctém kilometru je 1:15:23 a tuto pětku běžím o nějakých 10 sekund na kilometr pomaleji, než ty předchozí. Sedmnáctý kilometr jde prudce dolů, nohám se moc nechce, ale musí se nahnat nějaký čas, brzy to půjde jen a jen nahoru a bude to bolet, v tom vedru to bude bolet. Vedle nás cupitá větší pes, bez obojku, jen tak se šel proběhnout.

Zlatý Bezručák, to stoupání bych přirovnal k úseku od Třetího mlýnu směrem k Pašeráku. Je nepříjemné, vždy kopec, na jehož vrcholu je čerpací stanice Shell a tato scenérie se opakovala několikrát. Následně se to stoupání na chvilku srovná a pak zase stoupá. Půlmaraton, půlka závodu je za mnou a mám ji za 1 hodinu 48 minut a 10 sekund. Blížíme se k další občerstvovací stanici a já se rozhoduji pro riskantní krok, navštívit Toiku, ačkoliv by to zažívání ještě zvládlo. raději však už nyní, 22. kilometr se bude rozbíhat lépe, než nějaký 32. kilometr. Trávím v ní drahocenných 217 sekund nebo též 3 minuty a 37 sekund.

Následující kilometr byl krušný. Po 22 kilometrech se nohám moc do pohybu nechtělo, ale po kilometru a půl už zase šlapaly, jako hodinky. Stoupá se, stoupá se a jenom se stoupá. Nahoru k další Shellce a pak se spadne o jeden, dva výškové metry dolů a opět nahoru. Odpočítávám kilometry do 31. kilometru, kdy se to zlomí a půjde to již převážně dolů. Veselé myšlenky v hlavě nemají konkrétní podobu, ale už vím, kdo získá jeden suvenýr ze závodu. Doufám, že bude mít radost a přinese štěstí do dalších maratonů, třeba již na ten kolem Boleváku.

Probíhám dvacátým pátým kilometrem, mezičas je 2:13:47.  Od patnáctého kilometru jsem na následující desítku potřeboval 55 minut a 37 sekund, v překladu o více jak 35 sekund na kilometr více. Další kilometry už vůbec nechutnali, jediná záchrana byl mírný vánek, který nás ochlazoval a stoupání bylo tím pádem o trošku snesitelnější. Dvacátý osmý kilometr, z davu slyším "Do toho Česko" a usmívám se na jásající černovlásku. Ještě mě čekají 3 kilometry stoupání, stále musím ladit veselé myšlenky, soustředit se, nevzdat to...

Už delší dobu nesleduji garminky, běžím jen a jen na pocit a nikam se neženu. Je to osvobozující. Na třicátém kilometru, který protínám v čase 2 hodiny 42 minut a 14 sekund beru banán a colu! Ano colu! Rychlé cukry se po tom stoupání hodí, zejména když ten nejhorší stoupák je před námi. Jdu na to, sklon přibližně 5° a délka přibližně 1 kilometr. Je zvláštní, že za tímto stoupákem nebyla Shellka, kdyby tam byla, vůbec bych se nedivil.

A jde to dolů, to nejhorší mám za sebou a nyní je profil trati opět přívětivější. Pravda, unavené nohy to klesání také bolí a já nikam nespěchám. V hlavě jsem si nyní stanovil cíl 3:50 a to bych měl hravě zvládnout. Jenom si užívám trať plnou fanoušků a už se těším do cíle. Na zemi leží jeden běžec, u něj skupinka dobrovolníků a přes trať běží zdravotník. I tato stránka patří k maratonům, když se přecení síly. Tomu já se chci vyhnout a i když by se dalo zrychlit, nečiním tak.

Po dlouhé době koukám na garminky. Čas 3 hodiny a 18 sekund. Před chvilkou jsem míjel ceduli 33. kilometru. Mám před sebou 9 kilometrů a necelých 50 minut na jejich zdolání. Bude mi stačit tempo okolo 5:30 na kilometr, žádný strach, zatím to jde i o 15 sekund na kilák rychleji. Stále jsem v chumlu běžců, někteří už jdou, jiní mě předbíhají. Ambice, ego? Tentokrát zůstávají doma. Blíží se 35. kilometr, na občerstvovačce opět volím trojici vodu, banán a colu. Mezičasem probíhám v čase 3 hodiny 9 minut a 46 sekund, žádný stres.  

Blíží se poslední mírné stoupání, nejprve se musí podběhnout most. Kolkem se prořítí Tomáš Nezbeda. Co se trasa zlomila, tak to dolů valí okolo 5 minut na kilák. Mně osobně vyhovuje tempo půlmaratonu za 1:50 neboli 5 minut a 13 sekund na kilometr. Držet rychlost mi nedělá žádný problém, o zrychlení ani neuvažuji, nebudu si kazit zážitek z běhu. I poslední mírné stoupání zvládám. 

Chvilkami přemýšlím o své běžecké budoucnosti. Stále váhám nad Balatonem. Momentálně mě sužují mí vlastní démoni a vůbec se mi na něj nechce trénovat. Ono těch 400 kilometrů za měsíc dá pořádně zabrat a minulý měsíc už přestala hlava spolupracovat. Nyní běžím osmý maraton, bylo by hezké, kdyby se to číslo zastavilo na rovné stovce. Je to tak, 100 maratonů a ani o jeden více. Alespoň budu mít motivaci zaběhnout jen okolo 2 - 4 maratonů ročně, to bohatě stačí. Ale proč jsem se registroval na ten Okolo Boleváku?

Blížíme se do cíle, vidím skleněného běžce a to znamená, že už to nebude trvat dlouho a v mé tváři je naprosto nepřítomný výraz. To musí být na mě pohled! Už jen kousek, tři kilometry a jsem tam. Vedro, nevedro, nohy stále slouží, maratonská zeď se né a né dostavit. Mám větší štěstí, než mnozí běžci okolo, kteří bojují s křečemi a jdou. Dva kilometry, už jen malý kousek! Čtyčicet kilometrů je za mnou a já na ně potřeboval "jen" 3 hodiny 36 minut a 2 sekundy. Letos jsem zaběhl již dva rychlejší maratony a to v předchozích pěti týdnech. Nebyl to nejlepší nápad, ale ty zážitky za to stojí.

Veselé myšlenky, je na čase naladit veselé myšlenky. Nedokáži se naladit na mou imaginární vlnu. Nedokážu odtud čerpat a tak se pokouším soustředit. Vidím ceduli značící 4. kilometr závodu na 5 kilometrů. Jsem kilometr od cíle a nyní se stáčíme doleva. Kam se hrabe Pařížská na Pražském Maratonu. Po pravici park, po levici ty hezčí budovy, co v Aténách mají a po obou stranách doslova zástupy fanoušků! 

Užívám si to, hezčí poslední kilometr jsem asi na závodě ještě nezažil! 42. kilometr a vbíhám na stadión. Pravé lýtko začíná cukat s nastupující křečí, ale už mě nezastaví ani nezpomalí. Cíl probíhám v čase 3 hodiny 47 minut a 26 sekund a jsem naprosto spokojen. Nebyl důvod se nikam hnát a nebýt zastávky na 22. kilometru, tak bych to doběhl i pod 4:45. Ze 124 Čechů jsem 18. nejrychlejší. 

Děkuji RunCzechu za organizaci, fanouškům za energii a všem těm, co na mě z domova mysleli. Osmý maraton, osm různých zážitků. Maraton je v lecčem jako život. Je nevyzpitatelný, plný překvapení a mnohdy se dostaví nejedna krize. Některé se dají zvládnout, s jinými bojujeme déle a vždy bolí. Jenže bolest přebijí ty zážitky a každá hodina, minuta či sekunda za to stojí, i když si už strháváte tejpy opření o strom, že to vzdáte. Tento maraton navždy zůstane v mých vzpomínkách. Zejména ten 13. kilometr...