41. Vodafone Istanbul Maratonu (hostující závod Run Czech 2019)

Datum akce: 03.11.2019
Délka trasy: 42,2 km
Povrch: Asfalt
Počet v cíli: 2853
Obuv: Adidas Solar Boost 
Cílový čas: do 3:40:00 
Pořadové číslo: 31/155

Je poslední den lisovačky o maraton v Istanbulu a já si říkám, že to jen tak ze srandy zkusím. Pokud mě nevylosují, tak se nic neděje, pokud ano, tak si udělám zahraniční výlet. Myšlenka běžet jediný maraton na světě, který protíná dva kontinenty, je totiž velmi lákavá. Přes tento fakt si trošku přeji, ať nejsem mezi těmi šťastnými, co čert chtěl, v pondělí 18.6.2019 dostávám e-mail, že jsem mezi vylosovanými. Tak hurá zruinovat rozpočet (neboť jsem pár dní předtím pořizoval nové brýle za desítku) a pomalu vymýšlet tréninkový plán, přeci tam nebudu dělat ostudu, že?

Jenže pak přišel ten konec srpna a dobře rozjetý plán se začal hatit. Za celé září jsem nenaběhal ani STO kilometrů, což znamenalo konec sérií dvoustovek, kterou jsem započal v červenci 2017, trápil jsem se, noha bolela. Objemové manko jsem se snažil zachránit 6 půlmaratony v 6 týdnech (metoda ala Míra Volf), 2 závodní (Ústí nad Labem, Třeboň), dva v roli vodiče (Hradec Králové, Svádov) a dva ryze tréninkové. Nebylo to mnoho, v pátek 1.11.2019 odlétám víceméně nepřipraven, přesto si myslím, že bych mohl čas 3:40 zvládnout. Jakýkoliv čas do 4 hodin bude akceptovatelný, proč bych však nemohl snít třeba o metě 3:30?

V sobotu si nejprve dáváme ranní jogging v tempo 5:30, někdy je to mnohem pomalejší, zejména když jsou tu ulice doslova přeplněné lidmi a pouličními psy. Odpoledne na expo, opět pěšky. Za celý den naťapkaných téměř 30 000 kroků. To bude v den závodu sakra znát. Velkým benefitem bylo, že jsem spal doslova jako miminko. Vstávání v 5:30 ráno moc nechutnalo, snídaňový balíček nebyl zrovna mým šálkem kávy. Ještě na hotelu zkouším toaletu, je to stejně marný pokus, jako v Aténách před rokem.

V 6:30 vyrážíme na svozový autobus. Přibližně kilometr dlouhá cesta a je celkem chladno. V autobuse je jiný problém, je v něm téměř nedýchatelno. Na start dorážíme téměř 2 hodiny před startem, tak je na čase vyzkoušet toiku. V první se nedá ani dýchat, kašlu na to a jdu najít autobus, který mi sveze mojí skromnou bagáž. Mezitím zkouším toiku podruhé a jsem konečně úspěšný. Bagáž je na svém místě a hurá do koridoru G. V něm stojím již 50 minut před startem a s vycházejícím sluncem již není taková zima. Vůbec tu není prostor na žádnou běžeckou abecedu, na nic. Do závodu tak budu opět muset vyrazit tradičně z "voleje". Jsou to nekonečné minuty, které ukončuje úder deváté hodiny. Jde se na to.

První stovky metrů vedou k mostu přes Bospor. Po přibližně 250 metrech opouštím Asii a nyní to je přibližně kilometr do Evropy. Celý most patří nám běžcům, a tak mohu jít krásně vpřed. Chvilkami si říkám, zda neběžím příliš rychle a začíná mě trápit močový měchýř. Krátce po třetím kilometru se naskytne perfektní příležitost, tak pryč s přebytečnými decilitry váhy. Hned se běží lépe. Trasa nyní nepříjemně stoupá, po čtvrtém kilometru se přehoupne do velmi prudkého klesání. Trošku mi to připomíná závěr maratonu v Aténách, letí to dolu skvěle. V těchto místech si konečně užíváme fanouškovskou základnu. První pětku zvládám v čase 25 minut a 32 sekund.

Konečně první občerstvovačka, beru láhev s vodou a kousek jablka. Dobíhám Josefa Černého, jeho plán je běžet okolo 3:45, můj plán je běžet o pět minut rychleji. Zatím se běží fajn, mám mírný náskok a už jsem dohnal i ztrátu způsobenou krátkým pit stopem. Tady se mi to líbí, jsme ve stínu, můžeme si užívat stínu, naprostá pohoda. Užívám si to a přemýšlím, že bych se pokusil o magický čas 3:33:33. Asi na sedmém kilometru se kolem nás prožene skupina Keňanů, která jsem přijela na doprovodný patnácti kilometrový závod. Před nimi nejede žádné doprovodné vozidlo a tak si říkám, jaké to pro ně asi je se vtělit do kůže hobíka, který se musí prodírat davem. Po chvilce je následují i nejrychlejší ženy. Patnáct minut rozdílu mezi startem maratonu a patnáctky se mi zdá rozhodně mále a zejména ti elitní běžci mají situaci o to těžší.

Devátý kilometr, přebíháme druhý most na naší trati a najednou začínáme pociťovat protivítr. Desátý kilometr, přehoupnutí přes horizont a začíná šíleně dlouhý úsek podél pobřeží až k otočce. Moc příležitostí, kde se dá schovat před sluncem, tu není. Nejhorší je vidět daleko před sebe. Stále se prodírám vpřed, rychlejší jsou jen účastníci patnáctky a na třináctém kilometru mě předbíhá i skupinka s vodičem na tempo 4:00 na kilometr. Před finišem patnáctkářů nás trasa vede do tunelu, pod úroveň mořské hladiny. Fanoušci tu bouřlivě povzbuzují finišery "hlavního" závodu na 15 kilometrů.

Pro nás nastává asi nejtěžší úsek závodu, tříproudová silnice patří jenom nám, ale nikde žádný fanoušek. Občas se k nám přidávají i divocí psi, kteří chvilku klušou vedle nás, než je zaujme něco jiného. Je to neskutečně náročné, zejména kvůli tomu, že v těchto místech je běžecké pole již celkem rozbité, něco jako v Praze po 35 kilometrech, jenže tady máme v nohách teprve 18 kilometru. Chvilkami se mohu kochat výhledem na moře, ale to je asi vše. Konečně vidíme elitní běžce, je to asi pětičlenná skupinka, další běžci mají celkem solidní ztrátu.

Blížíme se check pointu na půlmaraton, koukám na čas a první půlka je za 1:47:30, to vypadá nadějně, jenom musím udržet tempo. V protisměru se objevují další skupinky, včetně elitních žen. Stáčíme se mírně doprava, provoz v protisměru houstne a mně se začíná vytrácet požitek z běhu. Už jsem překonal tu vzdálenost, kterou mé tělo důvěrně zná, na kterou je připraveno. V oblasti pravé kyčle pociťuji mírné tahání, něco podobného, jako na Vánočním maratonu kolem Boleváku, kde jsem zaznamenal zatím svoje jediné DNF v závodě. 25. kilometr a otočka zatím nikde, přichází asi až po 600 metrech. Pryč je veškerá pohoda.

Snažím se naladit na veselé myšlenky, vůbec se mi to nedaří. Hlava odchází, doléhá na ní veškerý stres, frustrace, co v sobě dlouhodobě dusím. Na začátku závodu jsem předbíhal běžce s nápisem Stop the calm, prevent male suicide. Je plno věcí, které ze sebe potřebuji dostat, protože jinak se stále budu točit dokola v jednom kruhu a neposunu se nikam dál. Dává mi to zabrat. Rychlý kilometr střídá pomalý kilometr. Po třicátém kilometru už čekám na tu pověstnou facku. Je vedro, vítr nyní fouká do zad a vůbec nechladí. Ač se příliš nepotím, mám naprosto mokrý krk a vidím nekonečně daleko dopředu.

Je to ryzí boj s hlavou a do toho cítím, jak mi vypíná pravé stehno. Takové déja-vu na loňský maraton v Třeboni. Snažím se to ignorovat, snažím se držet nějakých veselých myšlenek, ale moc to nejde. Po 32. kilometru definitivně přecházím poprvé do chůze. Hlava svůj boj prohrála. Jdu jen pár desítek metrů a pak se to snažím opět rozběhnout. Na dva kilometry se mi to i daří, než zase přecházím do chůze. Počítám, kolik mohu ztratit na cílový čas 3:45 a zda bych se vešel do 4 hodin, pokud bych odpadl ještě mnohem více. Je to čím dál tím těžší a jsem na sebe neskutečně naštvaný. Nemám se na co vymlouvat, bez dlouhých běhů v přípravě to prostě nejde!

Krize vrcholí na 35. kilometru, zde procházím občerstvovačku, beru tradiční jablko a jdu, dokud jej celé nesním. Už jen 7 kilometrů do cíle, to už bych mohl nějakým způsobem zvládnout! Těch 7 kilometrů může být pekelně dlouhých, vždyť čas je relativní. Rozhodl jsem se, že poběžím nyní co nejdéle v kuse, nohy jsou však jako z kamene a zdá se mi, jako bych je za sebou vlekl. Jak se blížíme místu, kde končil závod na 15 kilometrů, tak se vrací fanouškovská podpora zejména od účastníků běhu na 15 kilometrů, kterých bylo v cíli více jak 16 000! Já se pokouším o trik, kdy zavírám oči a snažím se naposledy naladit na veselé myšlenky. Bohužel jsem i tentokrát neúspěšný a moc nepomáhá fakt, že nyní je v protisměru obrovský had chodců.

Ať už je to za mnou! Posledních pět kilometrů, je vedro a mé tempo padá. Už to ani není tempo půlmaratonu na dvě hodiny, nebezpečně se blížím 6 minutám na kilometr. Bolí to, strašně to bolí. Pravé stehno začíná opět nepříjemně cukat, tentokrát si nedovolím přejít do chůze, jen opět zvolňuji. Nejsem jediný, co má problémy. Asi každý běžet okolo má nějakou menší, či větší krizi. Je tu však plno jiných, kteří si mnohem lépe rozložili své tempo a nyní se námi prokousávají vpřed. Tři kilometry před cílem se mé plány na čas 3:45 definitivně rozplynuly. Potřeboval bych běžet okolo 5:30 což je naprosto nad mé síly. Vím, že na závěr je nepříjemné stoupání a tam ztratí drahocenné desítky vteřin, ne-li celé minuty.

Ptám se sám sebe, zda mám za potřebí se ničit na maratonech, vždyť půlmaraton je taková pěkná vzdálenost. Dokončit za život 10 maratonů je také velký úspěch. Jenže v komfortní zóně se nic nezrodí, člověk z ní musí ven, musí se pokoušet posouvat své limity a maraton je rozhodně mimo (mou) komfortní zónu. Dva kilometry do cíle, běžíme s Jaroslavem Bambasem kousek od sebe. Trať se stáčí doleva a stoupá. To krátké prudší stoupání prostě jdu a pak se snažím v sobě najít trošku energie na závěr. Bolí to, už jedu na nouzový režim. Fanoušci povzbuzují a pro mnohé je to jako polití živou vodou, pro mě bohužel ne.

Vybíháme z parku a jde to zase do kopce. Snažím se, co to jen jde. Cedule 500 metrů do cíle je v místech, kde bych chtěl mít o 200 metrů méně. Je to nekonečné, zlatá Pařížská ulice a finiš Pražského maratonu. Další cedule ukazuje 400 metrů. Do cíle to mám asi 2 minuty. Dělej, makej, už to budeš mí za sebou. Zrychluji na tempo, co mi nohy dovolují - tempo něco okolo 5:20 a cíl protínám v čase 3 hodiny 46 minut a 20 sekund. Jsem vyřízen, a to si musím ještě rozvázat čip z tkaniček. V cíli potkávám jednoho z našich sobotních běžeckých průvodů a chvilku si povídáme. Později dostávám zaslouženou medaili na krk a plátěnou tašku s iontovým nápojem, vodou, banánem, nějakým dortíkem, proteinovou tyčinkou a poukazem na Red Bull. Ta taška se bude hodit na nákupy! Asi po deseti minutách se mi dělá tradičně neskutečně zle, po jednom doušku ionťáku je mi na zvracení. Na hotel se vláčím a záchranou je mi až Cola v McDonaldu, která mi zvedne hladinu cukru na požadovanou úroveň.

Co dodat na závěr? Rozhodně to byl zážitek! Poprvé jsem stál na půdě jiného kontinentu a děkuji RunCzechu, že tento zážitek zprostředkoval. Na druhou stranu jsem po loňských Aténách čekal něco podobného, fanoušky na každém rohu, jenže tady na dobrých 20 kilometrech jejich energie chyběla. Závod to je rozhodně zajímavý, ale na rozdíl od Atén se do Istanbulu vracet nehodlám. Vyzkoušel jsem si to tu, zážitek dobrý a to stačilo. Nyní je na čase odpočívat, regenerovat a začít přemýšlet co bude dál. Po sezóně, kdy jsem ani v jedné distanci nevylepšil svůj osobák, bude potřeba zapracovat na rychlosti. A zahraniční maraton? Určitě je mnoho zajímavých možností, ať už se jedná o Polsko, Německo, Rakousko, nebo třeba Spojené Království? Kdo ví, ještě je dost času o tom popřemýšlet.

Mezičasy:
Start: 0:02:20
5. km: 0:27:52 (0:25:32)
10. km: 0:52:46 (0:24:54)
15. km: 1:18:16 (0:25:30)
20. km: 1:44:12 (0:25:56)
Half: 1:49:54
25. km: 2:09:45 (0:25:33)
30. km: 2:36:03 (0:26:18)
35. km: 3:04:36 (0:28:33)
40. km: 3:34:29 (0:29:53)
Finish: 3:48:43 (netto: 3:46:20)