94. Medzinárodny Maratón Mieru Košice
Datum akce: 01.10.2017
Délka trasy: 42,195 km (maraton) / 21,0975 km (půlmaraton)
Povrch: Asfalt
Počet účastníků v cíli (maraton): 1275 (muži) / 212 (ženy)
Počet účastníků v cíli (půlmaraton): 2392 (muži) / 931 (ženy)
06.05.2017 - 29.9.2017
Procházíme se maraton expem v Praze a když procházíme sekcí partnerských závodů, tak nás s Hankou Hahn zaujme hned ten první stánek. Tak krásnou účastnickou medaili jsme ještě neviděli. Po chvilce potkáváme manžele Karešovi a vzniká tak plán. Takovou krásnou medaili musíme získat. A kde ji lze získat? Přeci na maratonu v Košicích, nejstarším městském maratonu v Evropě, který letos pořádá již svůj 94. ročník. Později se do naší party přidává Míra Volf a Jirka Malina a zejména Míra se pouští do pořádné organizace a nachází nám ubytování i vlak. Později bohužel z naší šestice odpadá Hanka a tak se nás 29.7.2017 vydává z Prahy do Košic jenom pětice ve složení Láďa a Zdenka Karešovi, Jirka Malina, Míra Volf a já.
Sobota 30.9.2017
Spánek na horní palandě kupé není nic pro nás s výškou 183 cm. Marně hledám polohu nohou a ke komfortu mi chybí tak 20 cm místa. Spím necelých 5 hodin a pak svou snahu o spánek vzdávám. Do Košic jsme dorazili v 6:20 a následně nastává mírná panika. Kde mám peněženku? Hledám, v paměti tápám a vydávám veškerý obsah mé krosny. Nakonec jsem na řadu Zdeňky prohledal i batoh s běžeckým vybavením a po minutě dolování hlásím úspěch! Už vím, jaké pocity zažívají některé příslušnice něžného pohlaví se svými kabelkami.
Následuje přesun do Mekáče na kávu se snídaní, kde nakonec strávíme téměř dvě hodiny, než nám naproti v obchodním centru otevřou stánek s registracemi. Venku koukneme na Expo, ale jsme zklamání. Skoro nic, takže se dnes utrácet nebude. Cesta k hotelu je dlouhá 3 kilometry a kopíruje nejvyšší "stoupání" na trati. V areálu probíhá start závodu veteránů a nás vítá pohled na skvosty z třicátých let až po Škodu 120 vyvedenou v barvách Veřejné Bezpečnosti. Na oběd zůstáváme v hotelu a po poledním odpočinku vyrážíme zpátky do centra.
Kdyby se celý závod běžel v takových nádherných kulisách, tak bych se rozhodně nezlobil. V centru jsme ještě jednou prošli Expo a zdá se, že mám žhavého kandidáta na zahraniční maraton roku 2018, kterým je maraton v Krakově s termínem 22.4.2018. Následně jsme se opět vydali do centra, kde jsme nejprve navštívili kavárnu, následně vyšlapali 160 schodů na věž kostela, ochutnali místní halušky a na závěr navštívili jeden z nejstarších hostinců v Evropě, kde jsem si dal na dlouhou dobu své poslední pivo (respektive alkohol celkově).
Večer před závodem začínám pociťovat nervozitu. Nejprve "upravuji" své závodní číslo, kde připisuji svá tři oblíbená hesla - Run with love <3, Believe in yourself, Do cíle s úsměvem. Závod bude dlouhý, doopravdy dlouhý. Přijel jsem s cílem pokořit hranici 4 hodin, ale po Ústí nad Labem si věřím na to, že dokážu pokořit i hranici 3:45:00, což by znamenalo další půlhodinové zlepšení oproti Praze. To bude můj cíl na závod. Dám do toho celé své srdce a závod rozběhnu na půlmaraton do 1 hodiny 50 minut s tempem okolo 5 minut ± 10 sekund na kilometr, které budu držet, dokud to půjde. Může to být 25 kilometrů, 30 kilometrů a pak se uvidí. Dám do toho celé své srdce.
Neděle 1.10.2017
Ráno se probouzím před budíkem, ale ještě pár minut polehávám. Mám takový zvláštní pocit. Nakonec se vykopávám a jdu si nasadit kontaktní čočky. Po třech minutách nasazuji tu do levého oka a chystám se na pravé. Po otevření balíčku se mi něco nezdá. Na čočce je ryska pro cylindry. Že bych si vzal jen kontaktní čočky jen pro levé oko? Jdu zkontrolovat zbylé 2 sady a je tomu tak. Vyndavám pracně nasazenou čočku z oka a pokračuji v ranní hygieně.
Následuje snídaně. Dávám si čaj, jeden krajíc chleba si namažu máslem a dám si na něj med. Dále si dávám 3 vajíčka na šunce a k tomu ještě 2 krajíce chleba. Snídaně šampionů! Na hotelu jsou na snídani snad jenom běžci. Do startu zbývají také necelé dvě hodiny a na start to máme dobrých 2,5 kilometru a spolu s šatnou více, jak 3 kilometry. Cestou do zázemí cítím ten včerejší 160 schodový výšlap na věž. Asi to nebyl den před maratonem zrovna nejlepší nápad, ale nyní s tím už nic neudělám
V šatně zjišťujeme, že se pytle hodí do neuzamčených skřínek a cennosti do úschovny. Pro příště si asi vezmeme s sebou malý zámeček. Z šatny vycházíme, jako skupina, ale následně se trhám a lehkým poklusem běžím na start. Venku je celkem zima a pro příští rok si budu muset vzít nějakou tu folii, co dávají na konci závodů RunCzechu. Přemisťuji se do koridoru. Ačkoliv jsem při registraci zadával čas z Prahy 04:14:44, tak mi přidělili koridor A.
Když stojím někde mezi vodiči na 3:00 a 3:30, tak se rozhodně necítím dvakrát nejlépe. Měl bych stát tak na začátku koridoru C, ale budiž. V 8:45 startují účastníci in-line závodu a mě do startu zbývá 15 minut. V mase lidí mi už taková zima není a sluníčko nádherně hřeje. Následuje projev prezidenta Slovenské republiky Andreje Kisky, který nám přeje vše nejlepší do závodu a v 9:00 zazní i startovní výstřel.
Vybíhám po pravé vedlejší větvi a od začátku volím tempo okolo 5 minut a mířím spíše ke kraji, abych ulehčil práci rychlíkům, co poběží za vlaječkou 3:30. Rád bych se jich také držel, ale dnešní cíl mám o 15 minut pomalejší. Po kilometru se obě větve opět spojují v jednu a nyní začíná být na trati trochu úzko. Opatrný musím být zejména v okolí tramvajových ostrůvků, abych nějaký z nich nenarval. Tempo stále držím mírně na pět minut a vodič na 3:30 se začíná vzdalovat. Nikam se neženu, tepovou frekvenci udržuji mírně nad 160 úderů za minutu a nastolené tempo mi zcela vyhovuje. Po dvou kilometrech se přesouvám na pravý okraj tratě a po půl kilometru poprvé výrazně odbočujeme vpravo.
Fanoušci parádně fandí i v této sekci trati, ačkoliv míříme v podstatě mimo město. Po čtyřech kilometrech zatáčíme na stromy lemovanou silnici vedoucí kolem parku Anička. Mezičas na 5 kilometrů je okolo 25 minut a 30 sekund. Zatím se běží dobře a cedule ukazují, že za 200 metrů bude první občerstvovací stanice. Zde do ruky dostávám lahvičku s vodou a po dvou doušcích ji zahazuji. Vracíme se zpátky a chvilku budeme mít 100 metrů možnost běžet naproti běžcům, který tento úsek ještě čeká.
Následně se dáváme doleva a probíháme podél sídliště. U cedule označující šestý kilometr je za autem schovaný fotograf, kterého si všímám na poslední chvíli. Běžím dál ve velkém hloučku běžců a ani nevím, kdo všechno běží půlku a kdo si troufl na celý. Nyní máme úsek, kde nejsou dlouhé rovinky a ještě si mohu užívat dostatku stínu, ale od sedmého kilometru následuje dlouhatánská rovinka. Zde už není žádný stín a síla slunce jde celkem cítit.
Fanoušci jsou úžasní, fandí a dopují nás běžce energií. Následující 4 kilometry utíkají celkem rychle a po jedenáctém kilometru následuje zatáčka doprava směrem na otočku vzdálenou přibližně kilometr a půl. Naproti běží právě skupinka s vodičem na 3 kilometry a pár stovek metrů před otočkou vidím i skupinku s vodičem na 3:30. Zatím jde vše podle plánu v tempu okolo 5 minut na kilometru, ačkoliv mě vize další nekonečně dlouhé rovinky moc netěší. Když probíhám třináctým kilometrem, tak slyším Jirku Malinu, jak mě z protějšku povzbuzuje. Díky Jirko za porci energie.
Po necelých dvou kilometrech se stačíme doleva a běžíme krátkou ulicí, kde se dáváme doprava a následuje dlouhá rovinka táhnoucí se od čtrnáctého po sedmnáctý kilometr. Hlídám si tempo, tepová frekvence je už mírně zvětšená a dosahuje okolo 166 úderů za minutu. Stínu na trati je čím dál tím méně a začíná mi být doopravdy vedro. Jak míjím sedmnáctý kilometr, tak začínám mít obavy, že jsem to tempo trošku přehnal. Začínám pociťovat mírnou únavu, ale ten pocit se snažím ignorovat a na občerstvovací stanici beru poprvé do ruky iontový nápoj.
Dvoukilometrový "oblouk" nás zavedl pět na rovinku vedoucí k cíli a v protisměru běží pár nejlepších borců s cílovým časem něco nad 3 hodiny. To mám běžet ještě jedno kolo? V tu chvíli si nedokáži představit, že toto tempo ještě dlouho vydržím. Košičané jsou naprosto úžasní a s blížícím se cílem pro půlmaratonce a otočkou pro nás maratonce fandí, jak diví. Na dvacátém kilometru beru poprvé na občerstvovací stanici banán a dodávám svému tělu trochu energie.
Okolo mě sviští jeden účastník půlmaratonu za druhým s vidinou, že jejich závod bude brzy u konce. Já se nenechávám strhnout a běžím si své pohodové tempo. Trošku jim závidím, že jsou již v cíli, maraton je ale jiná úroveň. Je to očistec a vyžaduje velmi pevnou vůli. Na cílové rovince vidím čas 1:47 a pár sekund. Já sám probíhám po otočce mezičasem na půlmaraton za 1 hodinu 47 minut a 33 sekund - čtvrtý nejrychlejší půlmaraton sezóny.
Nyní pole účastníků výrazně zřídlo. Pár borců už nyní přechází do chůze, já stále držím tempo mezi 5:00 - 5:10, ale tepová frekvence je již na 171 úderech za minutu a nedaří se mi ji snížit. Zpomalovat se mi rozhodně nechce a dávám do toho vše. Kousek před stadionem hraje kapela Uptown Funk, tak poskakuji do rytmu a najednou je mé tempo 3:40! Raději se zase zklidním a běžím dál. Cestu nyní znám dokonale a nemůže se stát, že bych zabloudil. Opět míříme k parku a před odbočkou do aleje je mezičas na 25 kilometrů. Paráda, ještě musím zdolat 17 kilometrů, přesto držím tempo pod 5:10 na kilometr.
O dva kilometry později mířím na občerstvovací stanici k banánům. Běžec, co běží přímo přede mnou má stejný nápad, rovnou zastavuje a já se jen tak tak vyhýbám srážce. Beru banán a naštvaně běžím dál. Každé takové zastavení může znamenat konečnou a zbytek závodu bych se protrápil. I na to musí být člověk připraven a nakonec běžím dál, ale tato epizoda mě stála tak deset sekund, což se mi potvrdí na mezičase na kilometr, který má nyní hodnotu 5 minut a 18 sekund.
Stále mě čeká 15 kilometrů a úsek s dlouhými rovinkami. Jsem na trati více, jak dvě hodiny a 15 minut a čekám, kdy narazím na zeď. V Praze přišla krize po 28 kilometrech a já jsem se této hranici nyní blížil. Nohy zatím spolupracovali a ani po třiceti kilometrech to nebylo špatné. Mezičas 2 hodiny a necelých 33 minut. Do cíle zbývá ještě 12 kilometrů a já přehodnocuji svůj cíl, kterému ubírám 5 minut a maraton tak chci zvládnout do 3 hodin a 40 minut!
Nevadí, že slunce mírně praží, 31. kilometr zvládám v tempu pod 5 minut, ale nyní si mohu dovolit trošku zvolnit. Běžím na přímém slunci a občas zavřu oči a představuji si, jak se mi krásně běží. Pojď, do cíle je to už jen kousek. Za chvilku míjím i 32. kilometr a stále držím tempo okolo 5 minut a 10 sekund na kilometr. Na nohách už je ta předchozí porce kilometrů hodně znát, ale zakazuji si polevit!
Opět mířím k otočce a v protisměru míjím vodiče na 3 hodiny 30 minut. Mají náskok okolo jednoho kilometru, což není tak zlé. U otočky je již připravena skupiny na poslední předávce štafety a najednou mne předbíhá nějaká mladá dívčina. Po dvou stech metrech je vidět, že své úvodní tempo trošku přecenila a já ji na občerstvovací stanici opět předbíhám. Plno běžců toho má již plné kecky a já se té fázi také běžím. Mám za sebou 34 kilometrů, ale nohy stále fungují. Nic jiného jim nezbývá. Tempo sice nyní polevuje do oblasti 5 minut a 20 sekund na kilometr, ale stále jsem nepřešel do chůze a ani nehodlám.
Nyní to je boj mezi hlavou a srdcem, kdy má srdce navrch. Do cíle je to jen kousek a musím překonat poslední hnusně dlouhou rovinku. Mezi 37. a 38. kilometrem mi najednou začnou brnět obě ruce a cítím mírné cukání na pravém stehně. Že bych narazil konečně na tu zeď? Hlavou mi prochází myšlenky na to, že se dostavují křeče. Zůstávám stále v běhu a začínám myslet na něco jiného. Vím, že tu jste se mnou mami.
Na občerstvovací stanici beru opět iontový nápoj a svůj čtvrtý a poslední banán. Tempo mi nyní kleslo na 5 minut 40 sekund na kilometr, přesto jsem schopný trošku zrychlit. Do cíle jsou to tři kilometry. Za chvilku se opět napojuji na hlavní rovinku do cíle a fanoušci opět fandí. Dává mi to energii. Držím tempo okolo 5 minut a 35 sekund na kilometr. Chtěl bych zrychlit, místo toho raději šetřím síly. Pár běžců je rychlejších, šetřili se na závěr. Podle garminek bych měl při tomto tempu zvládnout maraton pod 3 hodiny a 39 minut a tak není důvod se nechat utavit.
Fanoušci fandí, fandí a fandí. Běžím okolo nádherných památek a v dáli vidím nejprve nafukovací oblouk s logem hlavního sponzora. Pár desítek metrů za ním je již modrý koberec s cílovou branou s hodinami, které načínají čas 3 hodiny 38 minut. Vbíhám na koberec a zvedám obě paže nahoru! O víkendu 7.10.2017 tomu bude přesně rok, kdy jsem přetrpěl svůj první maraton, který jsem dokončil za 4 hodiny 45 minut a 2 sekundy. Nyní probíhám cílem v oficiálním čase 3 hodiny 38 minut a 50 sekund a čipový čas má hodnotu 3 hodiny 38 minut a 26 sekund. Konečně se mi to povedlo! Hodnota osobního rekordu klesla o dalších 36 minut a 18 sekund směrem dolů.
Po závodě
Do cíle jsme se nakonec dostali všichni, některým se dařilo více, jiným méně, přesto jsme všichni byli spokojení. Mně osobně se v cíli udělalo neskutečně zle. Ihned jsem z kapsičky vytáhl tubu s magnesiem, protřepal jsem ji a vypil. Po chvilce jsem do sebe nasoukal jeden banán a vypil nealkoholický citrónový radler. Na chvilku to pomohlo, přesto se malátnost v šatně vrátila a pomohla mi až sušenka, kterou jsme rovněž dostali po proběhnutím cílem. Následovalo čekání a hledání zbytku naší skupiny a pomalý přesun na hotel.
Lidé v Košicích jsou úžasní, milí a během dne se s námi dost občanů dalo do řeči a gratulovalo nám. Vlak nám jel až ve 21 hodin a 22 minut a tak bylo plno času na závěrečnou soukromou "afterparty", kterou jsme si dali v Hostinci na náměstí. Míra Volf musel ještě jednou zaběhnout na halušky, ale i tak mu zbylo dostatek místa v žaludku, aby s námi zvládl ještě hovězí steak. Kolem osmé bylo na čase se přesunout na nádraží v Košicích. Na tento víkend budu dlouho vzpomínat.
Pondělí 2.10.2017
Cesta domů nebyla bez problémů. Krátce po ranním budíčku v 5 hodin ráno klekla kousek před Prahou lokomotiva a my jsme stáli někde uprostřed polí. Následně jsme pomalu popojeli na nejbližší nádraží a opět čekali. Z Prahy mezitím jela náhradní lokomotiva a do Prahy jsme dorazili s devadesáti minutovým zpožděním. Celou skupinu následně odvezl Jirka Malina autem do Chomutova a naštěstí jsme vyjeli před avizovanou protestní jízdou taxikářů. Domů jsem dorazil těsně před jedenáctou a v půl dvanácté jsem na dvě a půl hodiny zalehl, abych dohnal spánkový deficit.
Po druhé odpolední jsem se opět vyzbrojil do běžeckého a vyrazil na krátký, čtyřkilometrový regenerační běh. Nejvíc jsem cítil stehna a hamstringy a trošku třísla, ale oproti květnové Praze to bylo úplně jiné. Tehdy jsem nebyl schopen sejít ani schody, natož běžet. Tento týden absolvuji jen regenerační pomalé vyklusávání a v sobotu 7.10.2017 mě můžete potkat v roli dobrovolníka na Spořické šestce a půlmaratonu. Už se na ten pohled z druhé strany těším.