95. Medzinárodny Maratón Mieru Košice

Datum akce: 07.10.2018
Délka trasy: 42,2 km
Povrch: Asfalt
Počet v cíli: Maraton 1526 účastníků
Obuv: Adidas Solar Glide
Cílový čas: Osobák (3:38:26), ideálně pod 3:30
Pořadové číslo: 52/117

Košice, východoslovenská metropole mě vloni uchvátila a ač nemám rád více kolové závody, zde mi to nevadilo. Letos jsem je v plánu vůbec neměl, ale když se začala formovat skupina, která by do Košic jela, nezaváhal jsem, ještě týž den jsem se zaregistroval a zaplatil startovné. Vždyť to bylo místo, kde jsem si zaběhl osobní rekord, který vydržel i Pražský maraton, tam prostě ta jarní forma nebyla.

Cíl byl tedy jasný, složit reparát za Prahu, zlepšit osobní rekord a pokud budou příznivé erupce na slunci, tak zaběhnout pod 3:30. Z Chomutova tak v pátek večer vyráží skupina ve složení Veronika Babinčáková, Jiří Holeček, Pavel Patroch a Miroslav Volf s fanouškovskou základnou v podobě manželek Lucky Patrochové a Lenky Volfové. Natrénováno (přetrénováno) je, při sobotním klusání na náměstí se mi nápad zaběhnout si v týdnu téměř 53 kilometrů nezdál zas tak dobrý. Nohy gumové, levá holeň trošku pobolívá. To bude zajímavé, jen to babí léto slibuje krásné podmínky, jako v loňském roce. Večer dokonalé obžerství v Restart Burger restaurantu, na závod je potřeba nabrat dostatek energie a jaké to bylo pochutnání.

V neděli ráno nejprve ranní přesun. Rozhodujeme se nechat věci na izbě, na start jdeme 2 kilometry pěšky v závodním, Solarky Adidas Solar Glide čeká závodní premiéra, o teplo se stará termo fólie z pražského půlmaratonu a všude vidíme běžce, jak se vzorně rozklusávají. Měli bychom se stydět! Jenže my šetříme energií, budeme ji ještě potřebovat. Začíná na mě doléhat pocity plného močového měchýře, senzor je asi špatně zkalibrovaný a nepadne ani jedna kapka, to samé bylo v Praze, kde jsem tento pocit dokázal ignorovat 25 kilometrů a pak začalo mé trápení. V davu cestou do startovního koridoru potkávám Marka Tomka. Známe se už 15 let a dlouho jsme se neviděli, popřejeme si vela šťastie a já se dál sunu do koridoru B, kde stojí vodič na 4 hodiny. Moc by mě zajímalo, na jakém principu přidělují v Košicích koridory, můj plánovaný vodič stojí mnohem více vpředu.

Padá startovní výstřel, trvá 1 minutu a 11 sekund, než přebíhám startovní pás. Trasa je dokonale zacpaná a dostat se vpřed stojí mnoho úsilí, než se člověk dostane z náměstí. Vidím vodiče na 3:30, má tak půlminutový náskok a já se snažím držet konstantní odstup. Tempo 4:50 ± nějaké ty sekundy se zdá být optimální, plánuji později trošku zrychlit. Na pátém kilometru nás čeká první občerstvovací stanice a vedle vody beru i banán, bude to na 15 kilometrů poslední možnost, jak do sebe dostat nějaké to jídlo. Senzorika hlásí plný stav odpadní kapaliny, potřebuji zrychlit, jenže to nějak nejde. Teprve na šestém kilometru dobíhám Patra Patrocha, který běží svůj první maraton. Mám pocit, že to trošku přepálil.

Brzy nás čeká ten nekonečně dlouhý úsek, tříkilometrová táhlá rovinka. Naštěstí zde na devátém kilometru přijímám dokonalý doping v podobě fandění od Lenky a Lucky a běží se dál. Jedenáctý kilometr a první pokus ulevit si od odpadní kapaliny. Ani kapka a ztráta 20 sekund. Zvyšuji tempo, abych dohnal ztrátu na vodiče, moc mi to nejde. Otočka po 12. kilometru, kde již čekají členové štafet. Běžím vzorně po modré čáře vyznačující ideální stopu. Nikde žádná Toika. Běžím dál, tempo nad 5 minut, pryč je pohoda z úvodních kilometrů. Mezi 13. a 14. kilometrem to už nevydržím a rozhodnu se označkovat jeden keř. Své teritorium rozšiřuji až do Košic! Alespoň na pár chvil.

Úleva se dostaví okamžitě. Tempo opět začíná klesat pod 5 minut a nyní je cíl dohnat vodiče na 3:30, který mi utekl odhadem o 40 sekund. Slunce nabralo na síle, na druhou stranu není takové vedro, jako před rokem, je krásně. Další úsek složený z 2,5 kilometrové rovinky si užívám, deru se vpřed polem půlmaratonců a maratonců. Na patnáctém kilometru tankuji Ionťák, nožky se cítí skvěle a už si říkám, abych byl v druhém kole. Ulice Československé armády, v nohách 17 kilometrů, na křižovatce v music pointu parádní muzika. Rád bych tu zůstal, jenže vlak nezastavuje, máme zpoždění. Další úsek je mírně do kopečka a pak se na závěrečné 2 kilometry srovnává.

Na 19. kilometru leží běžec, u něj zdravotník kontrolující pulz, v protisměru sanitka mířící na místo. Bohužel tento pohled nebude během závodu ojedinělý. Půlmaratonci zvyšují tempo do cíle, já se držím plánu. Do druhého kola vbíhám po 1 hodině 44 minutách a 59 sekundách na trati. Cíl 3:30:00 opouštím, nedokážu zaběhnout první půlku stejně rychle, jako tu druhou. Vloni byl rozdíl 4 minuty a nový cíl má tak hodnotu 3 hodiny a 35 minut = půlmaraton za 1 hodinu a 50 minut. V hlavě přemýšlím, na kolikátém mě ten maratonský hajzl sejme, kdy začne uvadat tempo. Zatím však stíhám vodiče na 3:30 a přibližuji se na nějakých 20 - 30 metrů. Na 24. kilometru je nějaká politická agitace. Kandidát č.4 nabízí osvěžení v podobě vody, kofoly a piva. Ne, děkuji! Takové politické agitace na závody nepatří!

Park Anička a už pomalu začínám vodičovi dýchat na záda. Chtěl bych jít před něj, jenže má řídící jednotka vyhodnocuje tuto strategii jako špatný nápad a rozhoduji se držet tempo. Po průběhu na 27. kilometru začne první výrazná krize! Včerejší obžerství si začíná vybírat svou daň, zažívání nespolupracuje. Není to zatím příliš limitující, spíše takové epizodní návaly, které se budou ještě několikrát opakovat. Bojím se zastavit, aby mé nohy nezkameněli, jako na Strakonické v Praze. Veškerá pohoda je prostě pryč a musím v hlavě naladit veselé myšlenky.

Blíží se 32. kilometr. Pohled na mezičas ukazuje, že na posledních 10 197,5 metru mi stačí okolo 55 minut a budu to mít pod 3:35:00. Hlavě toto stačí a nohy se s tímto faktem smiřují. Ještě kilometr se snažím držet tempo s vodičem, po otočce tuto snahu definitivně vzdávám. Veselé myšlenky, kde jsou ty veselé myšlenky? Jsou, ale ty si tentokrát nechám pro sebe. Ačkoliv cítím, že bych mohl běžet rychleji, tak tempo 5:20 - 5:30 naprosto vyhovuje, nebudu se zbytečně hnát, za dva týdny přeci běžím další maraton! Předbíhám jednoho běžce za druhým, zejména ty, které po cestě poztrácel vodič na 3:30.

Blížím se tříhodinové hranici a mám za sebou téměř 36 kilometrů, to není rozhodně zlé. Posledních 6 kilometrů před sebou. Myslím, že nejhorší krize je za mnou. Vloni se na tomto místě o mě pokoušely křeče, nyní jsem na tom mnohem lépe. Když se blížím křižovatce s ČSL armády, slyším z music pointu smyčcové nástroje. Balzám pro mé uši, nyní bych zde doopravdy zůstal a poslechl si tu skladbu celou, jenže ego chce ten osobák tak se běží dál. Už to jsou jenom 4 kilometry, to se nějakým způsobem zvládne, vždyť na to mám víc, jak 27 minut!

Množí se chodců, závěrečné kilometry dávají zabrat i těm trénovaným. Mé nožky se cítí hodně unavené, tempomat se zasekl na tempu 5:26 - 5:27, ve kterých absolvuji 39. až 41. kilometr. Do cíle mě ženou veselé myšlenky a chuť na nealkoholický Radler, který mě vloni zachránil od kolapsu. Cukry jsou cukry. U dómu Sv. Alžběty mobilizuji poslední síly, už jen kousek, už jen kousek. Čas 3:33:33 sekund to nebude, ale pod 3:35:00 rozhodně ano. Jdu do drtivého finiše, čas na hlavních hodinách se přibližuje času 3:35:00 a sekundy nemilosrdně přibývají. Jsem tam! Čas 3:34:04 rozhodně neodpovídá momentální formě, mám na to běžet pod 3:30, ale čert to vem, osobák je osobák! Po jednom roce a o 4 minuty a 24 sekund rychleji.

Osobák slavila i Verča Babinčáková, která doběhla je těsně nad hranicí 4 hodin, konkrétně 4 hodiny 3 minuty a 37 sekund. Pavel Patroch má za sebou také úspěšnou maratonskou premiéru v čase 4 hodiny 16 minut a 49 sekund! Parádní výkon okořeněný nejrychlejším závodním půlmaratonem. Cíl nakonec spatřil i Míra Volf bojující s plantárkou. Jeho čas byl 5 hodin, 24 minut a 41 sekund. Byl to ohromný boj, jenže někteří lidé se nevzdávají a Míra je jedním z nich.

Další krásný závod je již minulostí a opět na něj budu vzpomínat jen v tom nejlepším. Košice patří k srdcovkám. Hodlám se sem vrátit, nejpozději na 100. ročník. Nyní mě čeká již 20.10.2018 další maraton, který se poběží v Třeboni. Uvidím, jak mé tělo zvládne zregenerovat. Na startu se rozhodnu, zda se pokusím překonat čas 3:30, nebo se spokojím s časem okolo 4 hodin. Ta hranice je však lákavá a pak už bych mohl letět do Atén si to čistě jenom užít, bez žádných ambicí a honění se za co nejlepším časem.