Birell Grand Prix Praha 2019
Datum akce: 07.09.2019
Délka trasy: 10 km
Povrch: Asfalt, dlažba
Počet v cíli: 6193
Obuv: Adidas Solar Boost
Cílový čas: Co bolavá noha dovolí
Pořadové číslo: 25/149
Ještě tři týdny před závodem pilně trénuji, intervalové tréninky, tempová vytrvalost a cítím, že podzim bude silný. Birell Grand Prix měl být útokem na osobní rekord. Osud měl však jiné plány a mohu si za to vše sám. Měl bych být už po těch třech letech závodění dostatečně zkušený a vědět, kdy odpočívat. Sám to všem říkám, ale mnohdy se tím neřídím. Po náročném víkendu ve znamení Od Tater k Dunaji neodpočívám, v úterý si dáváme kopečky, ve středu běžím 33 kilometrů k 33. narozeninám, ve čtvrtek "jen" 5,5 kilometrů, ale o víkendu zase přidám tempovou vytrvalost v podobě 12 kilometrů a v neděli téměř 21 kilometrů - v sumě 86 kilometrů a to už prostě pravá noha nevydržela.
Od Chomutovského púlmaratonu jsem ani jednou nevyběhl a do Prahy jsem jel v podstatě nerozběhaný, protože to prostě nešlo. Velké obavy a sen doběhnout závod alespoň pod 50 minut. Časové rozpětí, které se chystala běžet Maruška Burkhardtová vypadal nadějně a nakonec jsem se rozhodl, že do něj uvrtám i Nikču Formanovou, které jsem dělal dvorního vodiče v Pardubicích. Stále nade mnou visel otazník, zda má noha vydrží tu zátěž a poprvé jsem šel do závodu s vědomím, že nemusím dokončit. Vůbec se mi totiž nelíbila změna trasy, rozhodně bude více kostek a ty budou hodně bolet. Těšnovský tunel doslova nenávidím a probíhat jej tam i zpátky?
Na start jdeme také bez veškeré přípravy, po velmi dlouhé době do závodu s voleje a děj se vůle boží. Dobrovolně jdu "až" do sektoru C, kde se řadíme před vodiče na 50 minut. Ekaterina s Frantou mě nesmí dohnat a už vůbec ne Pavel Čvančara běžící na 1 hodinu. Takový je alespoň plán A a C, plán D je skromné dokončení závodu. Štve mě, jak jsou perfektní podmínky na rekordní časy, celý den pod mrakem, je chladno a to se poběží! Když nemůžeš běžet na osobák, tak se alespoň pokus pomoci k osobákům druhým. Nikča má osobák 47 minut a 53 sekund z letošní Desítky v Bezručáku, Maruška 47 minut a 50 sekund. Pokud budu držet tempo kolem 4:40, mohli bychom to pod 47 minut zvládnout. Do naší party se ještě přidává i "doktor" Jirka Košťál a můžeme vyrazit.
Tóny Vltavy, tentokrát necítím takové napětí a k bráně se dostáváme až po dlouhých 77 sekundách. Pak je to provoz jak na D1 v zúžení, bude se hodně kličkovat a hledat každá možná mezírka mezi běžci. Dobré je, že noha alespoň při každém odrazu nebolí, možná je to tím, že nedávám do odrazu tolik síly, krátký krok už od začátku doháním frekvencí. Těšnovský tunel na nás čeká hned z kraje, po pouhém kilometru, který jsem zvládli téměř na cíl - za 4 minuty a 41 sekund! V samotném tunelu veškerá pohoda končí, špatně se dýchá a je tu strašné vedro. Samotné Rohanské nábřeží patří mezi úseky, které během maratonu i půlmaratonu rád zapomínám, nemám to tam rád.
Bohužel velká část závodu se běží tímto úsekem a mně se upřímně stýská po Holešovicích, čert to vem, že tam je to více členité, člověk alespoň neběžel tak dlouhé rovinky! První občerstvovačka byla po otočce a nyní to již důvěrně znám, zpátky k Těšnovskému tunelu. Stále se tážu, co holky, odpovídá jen doktor, který je schopný stále komunikovat. Pátý kilometr je v místech, kde je na půlmaratonu i maratonu poslední občerstvovačka a my máme tuto metu za sebou za 23 minut a 18 sekund. Zatím běžíme podle plánu.
V těšnovském tunelu zažívám mírnou psychickou krizi, jeden klučina tam již kulhá a i další běžci jsou tam v různých fází svých krizí. Na konci tunelu předbíhám Jardu France a snažím se ho povzbudit. Sám mám obavy, zda se mě holky ještě zvládají držet, zejména na dlažbě se běží velmi blbě, kupodivu stále držíme tempo. Horší to je na druhé straně Vltavy, kde se letos neobíhá Strakova akademie, místo toho se otáčíme kousek před ní. Po otočce říkám Nikče, ať se drží nadále doktora a sám zvolňuji tempo a řekám na Marušku.
Nábřeží Edvarda Beneše je do mírného kopečka, není to nic tragického, ale po 8 kilometrech běhu je to znát. Snažím se povzbuzovat, držet tempo a běžet. Sám toho mám upřímně plné kecky, jak v podstatě celou dobu cupitám a díky odlehčování pravé nohy začínám cítit tupou bolest v levém koleni. Těsně před závěrečnou otočkou předbíháme i Martina Štěcha a už je to jen kousek do cíle. Slyším ty povzbuzující diváky, od kterých nás dělí jen Štefánikův Most. Poslední kilometr, my to pod těch 47 minut zvládneme! Pod nohy se nám plete neukázněný chodec přebíhající ulici, tak si i zanadávám. Už jen 200 metrů do cíle, beru Marušku za ruku a stupňuji tempo! My to zvládneme! Protínám cíl v čase 46 minut a 53 sekund, jednu sekundu po Marušce. Cíl je splněn!
Sice jsem na míle daleko od svého osobáku, respektive o kilometr pozadu, přesto jsem spokojen. Maruška zlepšuje svůj osobák o 58 sekund, Nikča doběhla v čase 46:40 a zlepšuje se tak o 73 sekund. I Jirka Košťál má nový osobák a s časem 46:27 slaví nový osobák. Po závodě mi děkuji i Jarda Franc, který si mě po Těšnovském tunelu od 6 kilometru držel na dohled a s časem 47:37 si také výrazně zlepšil svůj osobák na desítku. Všem gratuluji a bylo mi potěšením se na vašich úžasných časech podílet.
Přesto vše zůstává na jazyku taková zvláštní pachuť. Honbu za osobáky musím v této sezóně odpískat, chvilku si od běhu odpočinout a doléčit zranění. Možná zkusím trošku klusat v druhé polovině týdne, kdy se poběží Ústecký půlmaraton, budu muset odolat pokušení, bojovat se svou závislostí. Pak se uvidí. Možná tam nakonec vůbec nepoběžím a budu jen fandit. Ve hře je totiž příliš mnoho a maraton v Istanbulu si nechci nechat ujít.
