Chomutovský půlmaraton 2019 - demoverze pekla podruhé

Datum akce: 31.08.2019
Délka trasy: cca 20,8 km
Povrch: Převážně asfalt
Počet v cíli: 322 (půlmaraton) / 77 štafet
Obuv: Adidas Solar Boost
Cílový čas: první úsek co nejrychleji a pak se uvidí
Pořadové číslo: 24/148

Domácí závod je vždy něco speciálního, obzvlášť když se jedná o půlmaraton. Při pohledu na předpověď počasí jsem marně vzpomínal na loňský ročník, kdy panovaly snad nejlepší možné podmínky. Letošní ročník tak spíše připomínal úvodní ročník, kdy panovala šílená vedra, která bývají pro začátek srpna typické. Jenže i na konci srpna tomu není mnohdy jinak a tak musíme počítat se sluncem a teplotami atakujícími ve stínu 30°C. 

Já sám mám v plánu zajímavou strategii. Poběžím jak úvodní úsek štafety, tak i celý závod. Samotné podmínky mi tak přidávají vrásky na čele, ale ne po nic více, než má aktuální kondice. V rámci tréninku na půlmaraton jsem měl předchozí týden objemově velmi náročný. Ve středu 21.8. jsem si zaběhl 33 kilometrů a v neděli jsem přidal 21 kilometrů. Bohužel zátěž se nelíbila mé pravé noze, což jsem cítil během celého týdne. Při rozklusání na závod jsem se nedokázal dostat do tempa a zejména pravé lýtko jako by odmítalo sloužit. Začal jsem tušit, že to bude boj.  

Pravdou je, že do závodu jsem nevstupoval zrovna naladěn na nějaký dobrý výkon. Mé myšlenky byly všude možně, jen ne u závodu. Nedávno to byly tři roky, co se můj život víceméně zastavil na místě a i když to jsou již 3 roky, nedokáži se nějak posunout dál a pravidelně v době dovolené bojuji se svými démony. Kéž by podobné zážitky nikdy nekončili, jenže vždy následuje návrat do reality všedních dní, které  nelze  vyplnit jenom běháním, na to mé tělo není stavěno. Po týdnu, kdy jsem po dlouhé době naběhal více jak 80 kilometrů mi to tělo dává sežrat, každý následující běh mi nechutná a místo regenerace se to snažím přeběhat.  

Stojím tedy na startu s obavami a jak padne startovní výstřel, tak jdu vpřed. Čelo závodu se mi rychle vzdaluje a má pravá noha se ne a ne rozběhnout. Prostě nedokážu natáhnout krok tak, jak bych potřeboval a ani frekvence kroků není kdoví jak ideální. Dokonce koukám na záda i Adéle Zlatové, která do štafety vypálila jak střela. Trápím se, hodně se trápím, nenacházím to správné tempo. Poprvé kontroluji čas u květinových hodin, kde mi Garminky ukazují čas 8:40, tempo 4:20 na kilometr, což není zlé, kdybych dokázal tuto rychlost udržet. Nohy pod náporem slunce těžknou a při tepové frekvenci kolem 170ti mi běh vůbec nechutná.      

Přichází cyklostezka a po třech kilometrech na slunci jsem vyřízený. Sprcha po cestě sice nakrátko pomohla, víc by se ale hodil doušek vody. Když koukám na průměrné tempo, tak jsem jen naštvaný, neskutečně to holkám kazím, nyní už běžím pomaleji, než je tempo na půlmaraton za 1:40. Ve Skanzenu se doslova modlím, abych už předal a mohl trošku zvolnit. Anežce nakonec předávám po nekonečných 25 minutách a  55 sekundách a nyní přecházím do klusu.

V hlavě si říkám, že kdybych držel tempo 4:50, tak by to v cíli mohlo stačit na 1 hodinu a 40 minut, jenže mé nohy nyní kmitají v tempu o 30 sekund pomalejším a s každým dopadem cítím tupou bolest, která projede od chodidla přes celé lýtko. Chvilkami bych to nejraději vzdal, přesto běžím dál. Vodič na 1:40 Pavel Hubálek mě ještě nedohnal, třeba budu mít šanci. Jenže pak se objeví prudký seběh z Březenecké do Cihlářské, který mé pravé noze vůbec nechutná. Vytrácí se i zbytek pohody, běh se mění o čistý boj o přežití, kdy beru v cíli jakýkoliv čas pod 1:50.

Brzy na Václavské jdu za vodiče na 1:40, který má kolem sebe docela slušnou skupinu. Já nyní v podstatě již klušu, bojuji s bolestí, s vlastní hlavou. Za Hřebíkárnou se vedle mě objevuje Fanda Fialka, který měl velkou běžeckou pauzu po komplikované zlomenině ruky. Běh si užívá, což se o mně říct nedá. Nahoru mi to vůbec nejde, padám na tempo půlmaratonu za 2 hodiny, nechce se mi. Chvilku dělám společnost Petře Kadeřábkové, pak dostávám druhou krev do žil a začnu zrychlovat na úroveň pod 5:30, přesto mě krátce po otočce dožene Pavel Čvančara běžící na čas 1:45. Nejprve odmítám jeho tempo, ale pak mni to nedá. Zrychluji též.  

Nyní se zdá, že se mé tempo ustálilo na 4:50 a zatím to jde. Při druhém průběhu kolem Hřebíkárny nestíhám vzít kelímek s vodou, u předávky u Admirálu bude další příležitost a tak běžím dál. Tam již kelímek vzorně stíhám a snažím se držet tempo. Slunce nemilosrdně praží a u Dehtochemy docházejí mé hlavě definitivně síly. Pavel jde vpřed a já už jenom klušu. Je to už jen šest kilometrů a stejně jako před dvěma lety se jedná o nejtěžších šest kilometrů celého závodu.

Trošku stínu poskytne alej stromů podél trati, stín končí s Kamencovým jezerem a tady vím, že to přestane chutnat. Na jednom z rozcestí, kde se křížíme s rychlíky, vidím běžet náš závěrečný úsek štafety Líbu, která je pověšená za Ctiborem Kačerem. Já sám jsem dobré dva kilometry pozadu. Tady mi to vůbec nechutná a najednou mám vedle sebe mimo jiné i Jardu Dřevikovského a Zdeňka Havlíčka. Jardovi však nesedne stoupák k Aquasvětu. Na bruslařské dráze vidím značku 18. kilometru, ale podle Garminek je to k této metě ještě 500 metrů. U zimního stadionu běžím k hromadě ledu a beru několik kousků ještě pro běžce za mnou. Po chvilce vidím Gustíka a Ivču Vávrů, která nás směřuje na další část trasy.

Jde se do závěru. Od čtrnáctého kilometru uběhla celkem dlouhá doba a já mám neskutečnou žízeň. Na občerstvovací stanici si beru hned dva kelímky a běžím dál. Poslední dva kilometry do cíle, budou to snad nekonečné dva kilometry. Schody na cyklostezku zrovna nechutnají mému levému kolenu a nyní by to mělo být už jen z kopce. Ve Vilové ulici volím chodník, kde je alespoň trošku stínu a už se těším do cíle. Nejraději bych opět proběhl pod vodní sprchou, jenže trasa vede nepatrně jinudy.

U divadla vidím opět vodiče na 1:45, jenže se mi zdá moc daleko na to, abych jej dohnal. Náměstí plné fanoušků je báječné, alespoň těch závěrečných dvěstě metrů do cíle si užívám a vůbec nevadí, že mě do cíle přesprintuje Karel Grasl. Mám to za sebou, sice 14 sekund po 1:45:00, ale jsem v cíli. Ta medaile je nádherná, každým rokem je hezčí a hezčí!  

Bohužel můj mizerný výkon znamenal, že jsme ve štafetách obsadili až čtvrté místo v kategorii. Chybělo těch 15 - 17 sekund na kilometr, co jsem měl původně v plánu běžet. Po celý závod to byl boj a pozávodní masáž naplno odhalila jeho příčinu. V pravém lýtku je masivní trigger point, který vysílá bolest přes celé lýtko oběma směry kdykoliv, kdy se má sval natáhnout, čili ve fázi odrazu. Takže protahovat, masírovat, protahovat a hlavně odpočívat. Tělo potřebuje regenerovat, tak bych mu mohl pár dní regenerace dopřát. Vždyť Birell Grand Prix je "až" v sobotu...