ČSOB Hradecký půlmaraton aneb TempoRosnička na 2:10

07.10.2019

Datum akce: 06.09.2019
Délka trasy: 21,1 km
Povrch: Asfalt
Počet v cíli: 1192 (půlmaraton)
Obuv: Adidas Supernova GTX
Cílový čas: 2:10:00 ± 30 sekund
Pořadové číslo: 28/152

V pondělí 30.9.2019 čtu na Facebooku výzvu, že na půlmaraton do Hradce shánějí vodiče. Dostatečnou kvalifikaci splňuji, vždyť jako oficiální vodič jsem odběhl 2 půlmaratony Vaší Ligy (2:00), desítku (50 minut) a 2x půlmaraton (2:00) v rámci VitaSport, domácí Chomutovský půlmaraton (1:50) a Most Halfmarathon #2 (1:50). Na tu práci se prostě skvěle hodím a vůbec mi nevadí, že bych kvůli ní měl jet přes 220 kilometrů do Hradce Králové, kde jsem si odběhl v roce 2016 svůj první maraton a rok na to málem vykřičel hlasivky jako fanoušek u trati! Ve čtvrtek dostávám definitivní potvrzení s tím, že poběžím na 2:10, program na neděli je tak zajištěn.

V sobotu si zaběhnu Spořickou šestku, neběžím ji naplno. Mám strach, abych byl další den vůbec schopen běhat. V neděli vstávám v 6 a o hodinu později nasedám do svého auta směr Hradec Králové. Takto prázdné silnice mám rád! Ani u Prahy žádná zácpa nehrozí, prostě paráda! Do Hradce přijíždím v půl desáté, už si to tady pamatuji. Málokdo ví, že koncept zdejší trasy byl inspirací, když jsem navrhoval trasu našeho domácího půlmaratonu. Maximální využití cyklostezek, aby byla doprava co nejméně omezena.

Registrace dobrovolníků, zdá se, že jsem první tempař, co dorazil. Poprvé budu mít na zádech muší křídlo, bude to nezvyk. Na pocit to není zas tak zlé. Na chodbě vidím povědomou tvář, jednu z nejbáječnějších žen v běhu, Marušku! Vždy mi zpříjemní den a byla jedním z hlavních důvodů, proč jsme do Hradce vůbec jel, jen musím doufat, ať mi uteče. Do 12:30 zbývá celkem dost času, tak se jdu podívat na start, zpátky do zázemí a zase na start. Obávám se, že bude zima a já jsem přeci jenom strašná zmrzlina.

Ve 12:00 se už stavím ke startovnímu koridoru. Na chodníku si procvičím běžeckou abecedu, vypadá to, že to má chromá pravá noha zvládne. Obavy tam prostě stále jsou, ale tempo 6:09 na kilák bych měl zvládnout. Koridor se postupně plní a začíná být celkem teplo. Co s jedním tričkem navíc? Ještě že mám s sebou batoh na motýlí křídlo, to se dá skvěle využít. 

Je na čase přemýšlet o strategii. Rozhodně to bude chtít zpomalit na občerstvovačkách, stojíme docela vzadu, takže se poběží na čipový čas. Jak jen se zpomalit? Návod pro Keňany na maraton za 4 hodiny dodržuji perfektně: brzdí mě zranění, nezřízeně žeru, jako kdybych běhal 70 kilometrů týdně, jsem dostatečně oblečen (jen ty gumáky mi chybí), muší křídlo znamená cca 2 kila navíc. Jak tedy ještě zpomalit? Něco se musí vymyslet operativně a pomoc mi mohou dvě úžasné šnečice v běhu Monča a Zuzka, které stojí ve startovním koridoru po mém boku.  

Je 12:30, jde se na to. Dav běžců se pomalu line vpřed. Startovní branou probíháme přibližně po dvou minutách, zapínám hodinky a jde se na to. Vpředu samý běžec, nádherný toť pohled. Na úvod běžíme možná trošku rychleji, mé nohy by rozhodně chtěly. Jenže rozkaz zněl jasně, žádné divočiny. Musíme však zpomalit! Když se zpívá, méně kyslíku zbývá pro nohy a tento vodič je dost šílený na to, aby si i zpíval. Ej padá padá rosénka, spaly by moje óčenka. Nezpívám sám, přidává se i Monča a ještě někdo v davu. Mezitím marně vyhlížím první kilometrovník, tempo jsme měli mírně pod 6 minut, na mou obranu musím říct, že to bylo dolů z kopečka.

Běžíme dál, nyní poblíž fotbalového stadionu, kterým se v roce 2016 probíhalo. Já jsem si říkal, že ten úvod vede trošku někudy jinudy. Běžíme dál, podbíháme most a já mám mírné obavy, abych se tam s křídlem vešel, naštěstí není žádný problém. V ulici Zámostí se před nás žene první elitní vozík RWTCC se kterými běží i Petra Bendlová a já vzpomínám na svůj závod v Pardubicích, kdy jsem s nimi také závodil. Musím se však krotit, stále jsme trošku rychlejší a tak vozík musíme nechat běžet. Od třetího kilometru se konečně srovnávám a už se těším na kolečko v lese, kam to máme ještě dva kilometry. 

Mezitím neustále tlacháme s Monikou, je vidět, že si pomalejší běh užívá a má plno energie povzbuzovat i ostatní. Máme celkem náskok a když se před pátým kilometrem blížíme občerstvovačce (a pouštíme další vozík RWTCC), tak máme čas na řádné občerstvení. Není čas marnit čas, běžíme dál. Na pátém kilometrovníku koukám, že máme náskok o nějakých 40 sekund, jenže hodinky mi ukazují, že máme v nohách o 100 metrů méně. Nevadí, tak ten náskok postupně rozmělníme.  Mezitím vbíháme do lesa, kde nás půlmaratonce čeká jedno kolečko, chudáci maratonci běží celkem tři kolečka a začínají se mi vybavovat vzpomínky na můj první maraton, au au au.

I vodiči jsou jenom lidé, po druhé občerstvovačce začínám urgentně cítit ranní kávu. Chvilku nechávám udávat tempo Monču a běžím rozšířit své teritorium o katastrální území Královéhradeckém kraji. Pak doháním svojí skupinku a zase nastavuji tempomat. V tomto tempu je to celkem dlouhé, ale pomáhat běžcům okolo za to stojí. Cupitáme vstříc další občertstvovací stanici a co víc, míjíme Hájovnu u Dvou Šraňků, což znamená 11 kilometrů v nohách a jen deset kilometrů před námi. 

V těchto místech mi v roce 2016 začalo maratonské trápení, pamatuji si, jak jsem zde dobíhal legendu Jiřího Soukupa, který mimochodem letos ve svých 92 letech běžel desítku v Běchovicích, kterou zvládl za 2 hodiny 11 minut a 10 sekund. Naštěstí letos noha drží a my si s Mončou můžeme dát další pěvecké vložky včetně Don't Stop Me Now od Queen, škoda, že si nepamatuji zcela text. No, po více jak 70 minutách běhu už se nezpívá tak lehce. Mezitím koukáme na běžce, který běží půlmaraton v riflích a občas nás předběhne nějaký ten maratonec (běžec, ne ten sýr). 

Blíží se patnáctý kilometr a tam vím, že mě Monča opustí. Někteří z mé skupiny mi už utekli, jiné jsme poztrácel, tak už to bývá. Po poslední občerstvovačce v lese se s Mončou loučíme a nyní je před námi ještě přibližně 38 minut běhu, alespoň co se mé osoby týče. Zdá se mi, že je tu i více fanoušků. Když vybíháme z lesa, tak podél trati stojí povědomý pes. Když vidím o pár metrů stát i páníčku, tak je mi to jasné. Fandí nám i Bella s Evou Vrabcovou Nývltovou, na jejíž tváři je poznat, že by nejraději běžela s námi. 

Posledních pět kilometrů do cíle, to už dáme! Povzbuzuji ostatní, ale já a těch pár lidiček, co se mě drží patříme mezi ty rychlejší v běžeckém poli. Dobíháme ty, kterým dochází síla, ale už je to fakt jen kousek. Povídám si s ostatními běžci a dostávám i otázku, zda běhám i maratony. Ano, mám jich na kontě již 10 z toho 9 jsem dokončil a 3.11.2019 se postavím na start maratonu v Istanbulu. Když se to vezme, tak je vodění na čas 2:10 dobrá příprava, přeci jenom jsem na trati déle v ideální spalovací tepovce.

Do cíle máme 2 kilometry, někteří kolem tomu nevěří, ale ukazuji na kilometrovník s devatenáctkou. Už je to fakt jen kousek do cíle a myslím si, že nejsem jediný, kdo se na ten cíl těší. Dobíhám další větší skupinku a snažím se jí podpořit. Zbývá poslední kilometr do konce, po chvilce řeku Orlici a jsme zase o pár stovek metrů blíže. Povzbuzuji, cíl je do kopečka a skupinka přede mnou mi vzorně utíká, přeci je nějaká mánička s číslem 2:10 na zádech nedožene. Cílem probíhám těsně za jedním běžcem, za námi je celkem hluchý prostor a Garminky mi ukazují čas 2:09:50. Je hotovo!

Byl to opět skvělý zážitek a různé děkovačky jsou jen třešničkou na dortu, kvůli které se vyplatí jet 220 kilometrů daleko. Chvilku mi to trvalo, než jsem se srovnal na pomalejší čas, přeci jenom mé komfortní tempo končí na úrovni 5:45 na kilometr a pak už je to takové pomalejší. Ale i tak jsem rád za každou příležitost a kdo ví, třeba v některém z dalších ročníků si zde troufnu odvodit svůj první maraton (ty magické 4 hodiny bych měl zvládnout).

Ještě jednou děkuji za výzvu. 

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky