Děčín Run Fest 2018
Datum akce: 15.4.2018
Délka trasy: 21,1 km
Pořadatel: Děčín Sport Fest
Povrch: Asfalt
Počet v cíli (půlmaraton): 67
Obuv: Adidas Adizero Boston Boost 5
Poznámka: Tempo s cílovým časem cca 1:45:00
Duben měl být původně celkem odpočinkový měsíc. V plánu byl v podstatě pouze Pražský Půlmaraton a den na to Patnáctka v Bezručáku. Pak jsem se nechal zlákat možností běžet s RWTTC Pardubický Vinařský Půlmaraton a opět den na to jsem jel do Žatce, kde jsem nevydržel pouze fandit a odběhl si desítku. Ani tento víkend nakonec nebyl nezávodní, v pondělí jsem se zaregistroval na půlmaraton v rámci Děčín Run Fest a v 9:00 za poslechu alba Is This The Life We Really Want od Rogera Waterse vydal do Děčína.
Už po příjezdu cítím, že dnes to nebude vůbec ono, je šílené vedro a já si na ta vedra ještě nenavykl. Jistý azyl poskytoval Verči stánek VitaSport, ale dnes jsem přijel závodit. Je zajímavé, na koho člověk na závodech narazí. Nejprve jsem potkal Zdeňku Petrovou, která nakonec kvůli vedrům zvolila běh na pětce a později i na jednu povědomou tvář z Pardubic, kde se na start s RWTCC postavil i Čestmír Dvořák.
Po pětce, která startovala v 10:00 následoval v 11:00 rodinný běh a ve 12:00 za parádní výhně jdeme na start i my půlmaratonci. Pár doušků vody a hurá na to. Plán je běžet v tempu na cílový čas 1:40 - 1:45 (spíše to druhé) jako rychlostní test na maraton do Prahy a zároveň test tejpování kolene, kterému se před pár týdny moc nelíbily wallbally s poctivým dřepem a následné výskoky na bednu.
Úvodních 300 metrů vede podél Mariánské louky, než se podběhne viadukt a posléze se běží po cyklostezce podél Labe směrem na Ústí. Zprvu městská zástavba a tempo podle plánu, okolo 4:55. Asi po kilometru a půl opouštíme městskou zástavbu. Před námi bude nyní zejména jen cyklostezka a já jen pozoruji, jak přední skupinka utíká, zatím co já pomalu utíkám té skupince za mnou. A máme tu problém, začátečnická chyba! Zapomněl jsem si ostříhat nehty u nohou a nyní to cítím každým krokem. Do toho je tu slunce, které má pořádnou sílu a v podstatě se nění kam schovat. Už po třech kilometrech pociťuji jeho sílu, dostávám žízeň, ale na občerstvovací stanici si musím stále počkat. Tempo je stále okolo 4:55, vše jde podle plánu.
Konečně, občerstvovací stanice, křičím vodu, mačkám kelímek a dopřávám svému tělu ty dva doušky životodárné tekutiny. Následně beru do ruky houbičku a její obsah chlad´í můj zátylek. Běží se dál, po chvilce slyším kroky za mnou, trvá to asi kilometr, než běžce v bílém triku Běhej Lesy z Lednice pouštím před sebe. Na osmém kilometru mám již naprosto vyschlé rty, už by se hodila další občerstvovačka, ta je však až na otočce. V protisměru jede skupinka cyklistů a slyším, jak nás lituje, kvůli tomu, že na zpět bude protivítr. Tuto informaci jsem nechtěl moc slyšet.
Jsem asi 600 metrů před otočkou a teprve nyní se v protisměru objevuje vedoucí běžec. Moc velký náskok nemá. Po chvilce potkávám Čestmíra. U otočky kontroluji čas a na cílový čas 1:45 mám náskok asi 50 sekund. Opět beru kelímek s vodou a houbičku. Protivítr trošku chladí, bere však tempo, ať dělám, co dělám, nedostanu se pod 5 minut na kilometr, uvadám. Vedro si vybírá svou daň a každý s těmito podmínkami bojuje. Po chvilce doháním i Čestmíra, který přechází do chůze.
Místy fouká nárazově takový vítr, že má tendenci výrazně zpomalit, bere to hodně sil a mé tempo se propadá k 5:15 - 5:20. Už na třináctém kilometru mám opět velkou žízeň a hlad. Nohám se vůbec nechce, hlava také moc nespolupracuje, pár běžců je na tom mnohem hůře a jde. Na občerstvovačce beru opět vodu a houbičku, Nyní mě čeká pekelných 5,5 kilometru do cíle.
Nohy už naprosto uvadly, držím sotva tempo 5:30 a cítím se jako na 35. kilometru maratonu. Předbíhám další 2 běžce, co jsou na tom o chlup hůře, dvojice běžců vpředu je nad mé síly a postupně se vzdalují. Necelé tři kilometry před cílem je nepříjemné krátké stoupání, které bolí. Trpím, je mi vedro, chci pít a nejraději bych skočil do Labe a do cíle doplaval! Jak vbíhám do městské zástavby, tak využívám každičké příležitosti se schovat do stínu, ale těch metrů je poskrovnu.
Poslední dva kilometry doslova trpím, hodinky místy ukazují i tempo 5:40 a nohy se jsou jak dva šutry. Na pravém chodidle krom nejspíš krvavého prstu přibyl (opět) puchýř. Které to byly ponožky, co mi v těchto botách nevadí? Nyní vidím i zámek, jsme kousek od cíle, chci zrychlit, jenže nohy mě naprosto ignorují. Opět viaduktem na Mariánskou louku, těchto 300 metrů je šíleně dlouhých, nakonec však závod zvládám v čase 1:47:41. Nic moc, 17. pozice v celkovém pořadí je velkým překvapením a na trati jsem za sebou nechal dalších 50 běžců!
Závod to byl rozhodně zajímavý, jen škoda té nízké účasti. Plno lidí totiž zvolilo Ústí nad Labem, kde se běžel Běh pro Plamínek Naděje. Škoda, že se pořadatelé nedohodli, neboť příští víkend se skoro žádný závod neběží. Alespoň budu moci konečně odpočívat!