Mattoni 1/2 maraton Ústí nad Labem 2017

Datum akce: 16.09.2017
Délka trasy: 21,0975 km
Série: RunCzech
Povrch: Asfalt
Kapacita závodu: 3700 (včetně štafet)

Návrat na místo činu. Touto větou by se dal popsat letošní půlmaraton v Ústí nad Labem, ale zde veškerá paralela končí. Na loňský ročník jsem se zaregistroval vloni 18.5. spíše z hecu (ten den jsem mimochodem zavítal poprvé mezi Běžce Chomutov) a nikdy jsem nedoběhl dál, než 15 kilometrů, po kterých jsem nebyl schopný 3 dny sejít schody. V mezidobí jsem absolvoval 3 závodní půlmaratony (všechny v terénu) a výsledný čas byl daleko od 2 hodin. Proto byl výsledný čas 1:49:46 naprostým překvapením a takovým malým zázrakem.

Letos jsem byl v trochu jiné situaci. RunCzech se pro mě stal hlavní závodní sérií letošního (i příštího) roku a Ústí nad Labem tradičně uzavíral sezónu. Můj osobní rekord na tuto distanci měl nyní hodnotu 1:44:31 a podařilo se mi jej zaběhnout v horké Olomouci. Po Birell Grand Prix, který se běžel minulý týden, jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych atakoval čas 1:40:00! Reálnější cíl by byl asi 1:42:00, ale já jsem cítil, že by to bylo v mých silách!

Pak přišlo pondělí. Tréninkový běh jsem si prodloužil až nad Kameničku a následně začala velmi nepříjemná bolest u pravé holeně. Na úterním kroužku mě velice limitovala a cítil jsem se jako brzda ostatních. Ani ve čtvrtek s nováčky to nebylo ono. Po dvou kilometrech, kdy jsem záměrně běžel po špičkách, se ta holeň ozvala znovu. Zároveň jsem se necítil ani 100% fit po zdravotní stránce. Před Pražským maratonem byla má zdravotní situace ještě horší a přesto jsem jej běžel a v sobotu ráno jsem se probudil zcela fit, tak jsem se rozhodl, že mise 1:40:00 má zelenou.

Do Ústí jsme s Fandou Fialkou dorazili krátce po jedenácté a nyní nastalo to pravé drama. Kde zaparkujeme? Obchodní centrum bylo plné, tak začal lov po volném parkovacím místě. Úspěch nastal asi po deseti minutách, pro jistotu však bylo potřeba nakrmit parkovací automat, aby mě tech 90 minut do 13:00 nestálo více, než těch 15 korun parkovacího poplatku. Následovalo vyzvednutí startovního balíčku, předzávodní burger (já vím...), vytunění startovního čísla, převléknutí do bojové, respektive běžecké výstroje a 15 minut před startem jsem se zařadil do koridoru C.

Zde jsem nejprve dal krátkou řeč s jednou účastnicí v dresu báječné ženy v běhu, kterou jsem potkal na všech uplynulých závodech a pak jsem se postavil k vodičům na 1:45. Dále jsem prohodil pár slov s Lukášem Petruskem, který má můj velký obdiv a následně opět jsem poskakoval, abych trošku zahřál své svaly a zvýšil tepovou frekvenci, jenže té se nějak nad 85 úderů nechtělo. Čas startu se blížil a já se přesouval spíš k pravému okraji koridoru, abych mohl prokličkovat mezi účastníky k žlutým vlajkám, které patřili vodičům na čas 1:40. Říkal jsem si, že dnes ta hranice padne, nebo mě odveze sanitka.

Padl startovní výstřel a za tónů Vltavy vyrážím po 30 sekundách na trať. Běžím pomalu nalepený na mantinely a propracovávám se vpřed. Přibližuji se žlutým fáborkům, které doháním před stoupáním k expu na rozmezí Brněnské a Pařížské. Nyní to bylo o tom se těchto dvou borců držet, nejlépe až do cíle. Od expa sbíháme k Benešově mostu a trošku cítím holeň, ale most je plný fanoušků a ti mě ženou kupředu. Trasa se mezitím stáčí na Střekov. Nohy mi trošku tuhnou a vodiči se vzdalují. Vedle mě běží dva účastníci z Německa a baví se o nějaké běžkyni vpředu. Nesmí se mi vzdálit. Dnes to musí padnout!

Vracíme se na Benešův Most, který nás zavede k nákupnímu středisku Flora a také k první občerstvovací stanici. Zde se mi po dvou pokusech, kdy rozliji pár kelímků, podaří jeden sebrat a po jednom doušku jej odhazuji. Následuje nekonečná tovární ulice, kde běžím těsně za vodičem Jiřím Maškem. Píchá mě v boku a tak se snažím zhluboka dýchat. Po chvilce je krize zažehnána a jak míjíme v protisměru desátý kilometr, tak povzbuzujeme naší elitní běžkyni Evu Vrabcovou Nývltovou. Vodič nás povzbuzuje, že tímto úsekem poběžíme za chvilku také.

Mezitím běžíme Hrbovickou a jeden z místních hospodských štamgastů nabízí občerstvení ve formě plného kelímku čehosi (tipoval bych to na vodku), kterou my běžci s poděkováním odmítáme. Vodič nám hlásí, že je to tady mírně do kopečka. Na to jsem oponoval, že kopeček je pro mě Perštejn - Klínovec, který nakonec i sám vodič zná z vlastní zkušenosti. Mezitím se blížíme se k otočce U Vlečky. V protisměru vidím Fandu Fialku a kousek za ním běží i Zdeněk Řehoř a Zdeněk Havlíček. Po obrátce zase vidím Míru Volfa, jak běží kousek před vodiči na čas 1:45. Míra běží na výrazné zlepšení osobního rekordu!

My mezitím odbočujeme na textilní, kde probíháme vedle Pneuservisu Holeček a já zde povzbuzuji jednu drobnou holčinu, která běží čtyřčlennou štafetu. Před předávkou nasadí tempo a celkem solidně nám utíká. Mě se tentokrát nedaří chytit nějaký kelímek, tak občerstvovací stanici na desátém kilometru vynechávám. Jak se blížíme k areálu Spolchemie, tak jsem se rozhodl, že už poběžím své tempo. Mírně zrychluji a chemičkou proběhnu na autopilota. Vnímám pouze mírné sbíhání a jediný, asi dva metry dlouhý pás dlaždic, takže neplatí, že by Ústí bylo jediným půlmaratonem bez dlaždic!   

Nyní běžíme opět směrem k expu. Kousek před třináctým kilometrem se mě jeden běžec ptá, jak dlouho jsme již na trati. Pohled na Garminky signalizuje, že běžíme přesně jednu hodinu! Sbíháme opět k Benešovu mostu a nyní začne asi nejdelší úsek závodu na otočku na Děčínské. Držet tempo, do cíle je to kousek, ačkoliv vítěz má závod s časem 0:59:14 dávno za sebou! V protisměru běží elitní skupina "hobíků" a žen. Bezpečně poznávám Ivanu Sekyrovou, Zuzanu Rusínovou, ale někde jsem minul na trati Standu Ouzkého a s blížící se otočkou potkávám stále více a více běžců.

Na patnáctém kilometru chytnu vzorně kelímek z vodou, tradiční doušek vody a pryč s ním. Naproti běží Zdeněk Havlíček, následně Fanda Fialka a pak Zdeněk Řehoř. Obrátky nemám rád, málo prostoru na takový malý poloměr otáčení. Běžíme zpátky přes dva kilometry dlouhý úsek na Střekov. Daleko před vodiči na 1:45 míjím Zuzku Vítkovou a běžím dál. Snažím se držet tempo, ale na nohách je to už trošku znát, jsou takové těžší. Zdeněk Řehoř má větší potíže, neboť se k němu přibližuji. Říká, že se jeho nohám už nechce a dochází energie.

Já běžím dál. Do cíle jsou to 3 kilometry. Koukám na průběžný čas a mám pohodlný náskok a mohl bych zvolnit i tempo těsně nad 5 minut. To se mi ale nechce. Chci být v cíli co nejdříve a dávám do toho vše. Už je to jen o hlavě. Na Střekově se dám do řeči s jedním z Německých účastníků, už jen kilometr! Opravuje mě, že je to kilometr a 300 metrů, malý detail. Začínám se přibližovat Martinu Kratochvílovi, ale on o mě dost dobře ví a přidává na tempu. Chce mi vrátit porážku z Karlových Varů.

Už jsme opět na Hrnčířské a vidím před sebou modrý koberec. Do cíle je to pár stovek metrů. Čas ukazuje 1:38 a pár sekund. Cíl bude splněn! Probíhám cílem v oficiálním čase 1:39:03 a čipový čas 1:38:33 (což se mimochodem rovná průměrnému tempu 4:40 na kilometr)! Osobní rekord vylepšen o 5 minut a 58 sekund a meziroční zlepšení o 11 minut a 13 sekund! Nemohu tomu uvěřit. Na patníku sedící Fanda Fialka také nevěří svým očím, že už jsem v cíli! Vždyť jsem za ním zaostal přesně o dvě a půl minuty!   

Díky vodičům na 1:40 mám čas jako z říše snů. Věřil jsem si a běžel jsem za tím. Zároveň je to ohromný závazek pro budoucí závody. Cokoliv nad 1:40:00 nyní bude pomalu neúspěchem. Bude to hodně bolet, ale já mám bolest rád a nemusí se jednat pouze o bolest fyzickou. Je to výzva a budu na sobě pracovat. Příští rok se mi to asi ještě nepovede, ale jednou se budu držet vodičů na 1:30:00. Nic není nemožné, pokud v sebe věříte.