NN Night Run Most 2017

Datum akce: 12.8.2017
Délka trasy: Něco nad 10 km
Série: Night Run
Povrch: Asfalt, dlažba, nezpevněné úseky
Počet účastníků: 358 v závodě na 10 kilometrů

Uběhl další týden a já jsem v srpnu navázal na zimní režim - co víkend, to závod. Mé závodnické choutky mě tentokrát zavedly do Mostu, kde se běžel Night Run. Vloni se právě zde zrodila má touha po závodech, protože teprve zde jsem okusil hromadný start a ke svému překvapení jsem doběhl dokonce v úvodní třetině startovního pole. Náhle jsem zjistil, že to se mnou nebude zas tak zlé a tak se zrodila kariéra hobby závodníka.

Tento týden nezačal rozhodně nejlépe. Po Chomutovském půlmaratonu mě bolely vazy na u pravého kotníku z toho, jak jsem měl před vběhnutím do areálu Kamencového jezera blízké setkání s obrubníkem (které jsem ustál, ale očividně tam muselo dojít k nějakému drobnému zranění). Během výběhů v týdnu jsem cítil nepříjemné pocity táhnoucí se od vazů k holeni po každém došlapu. V pondělí to bolelo, v úterý to bylo nepříjemné a ve středu to stále nebylo ono. Do toho jsem celý týden trávil spíše přesčasy v práci a psychická nepohoda z pokusů o zázrak na výkonu moc nepřidají.

Závodní den začal pozváním na hovězí na česneku se špenátem ke Kňávům a kdo by vidinu lahodného oběda odmítl? Krátce po jedenácté klepu na parapet a téměř ve dveřích se na mě vrhá malý terorista v podobě jejich dcery Kristýny, která si odmítá dávat poledního šlofíka. Vyjednávání bylo zdlouhavé, neboť s teroristy není nikdy jednoduchá domluva. Mé argumenty o tom, že pak bude silnější a více vyroste, nepadly na úrodnou půdu a ani vlastní zkušenost, co bych dal za to si dávat poledního šlofíka po obědě v práci také nezafungovala. Po vydatném obědě v podobě slepičího vývaru, bramborovými knedlíky a hovězí na česneku se špenátem a velké plzničce jsem se vydal domů, kde jsem na 30 minut zalehl, abych zmírnil následky své gastrodemence.  

Do Mostu dorážím před pátou odpolední a jdu si vyzvednout startovní balíček. Po chvilce potkávám Pepu Hrabáka s Anet Schillerovou a je rozhodnuto, že si s ním dám na rozehřátí Bosch Family Run a možná vyhraju i tu sušičku, ne že by se nehodila, když několikrát do týdne peru (nejenom) běžecké vybavení. Máme ještě čas, tak jdu k Pepovi na kávu a pálivé gumové medvídky. Pepa s Anet se chystají dnes na pětikilometrový Avon Run a následně jsme dohodnuti na malou Afterpárty v Nextu. V půl sedmé se přesouváme zpátky do zázemí a div nás na přechodě nesrazí nějaký méně chápající jedinec, kterému rychlostní limit v obci nic neříkal. Škoda, že modrá Octravia vybavená "bradavicemi" projíždí daným úsekem o 2 minuty později.

V zázemí se postupně schází i ostatní Běžci Chomutov a tak se domlouvá finální termín na focení. Čas najednou utíkal nehorázně rychle a já se s Pepou zařazuji do koridoru na nezávodní Bosch Family Run, který absolvujeme jako takové rozehřátí před závodem. Nehodláme nic hrotit a běžet v podstatě na pohodu. Pepa hlásí plán běžet tempem okolo 7 minut na kilometr, ale oba se necháváme trošku unést a na úvodní úsek k ulici Jiřího z Poděbrad zvládáme v tempu 5:20 na kilometr, takže je na čase zvolnit a neplýtvat drahocenou energií. Mírná stoupání mi nedělají problém a chvilkami se otáčím a běžím pozpátku, abych mohl pozorovat ten dav. Vedle běží jedna maminka s malou dcerou, která vloni zvládla celé 3 kilometry v rámci DM rodinného běhu v Ústí nad Labem. Malá krásně cupitá po celý závod a ani jednou nepřechází do chůze. Nakonec nám obě utečou. Z dvou kilometrů je v cíli přibližně o 400 metrů více a celé to absolvujeme v tempu 6:30 na kilometr, což byl Pepův plán na závodní tempo (které mělo v jeho případě nakonec průměrnou hodnotu 6 minut a 9 sekund).

Následuje rychlý přesun na hromadné focení a rychlé převléknutí do válečných barev na desítku. Do startu mám více jak hodinu a 45 minut, takže není kam spěchat, ale zároveň je potřeba povzbudit účastníky pětikilometrového Avon Runu. Dvě minuty před startem se i s vlajkou přesouvám na téčkovou křižovatku s Jiřího Poděbrad, kde se startovní pole vydá doleva a vlajku umisťuji na vyvýšené místo, aby byla řádně vidět. Stoupám si vedle dobrovolnice, která navádí startovní pole a čekám, až se první běžci dostanou k našemu stanovišti, abych mohl zařít povzbuzovat. Celý peleton proběhne během chvíle a já přemýšlím, kam se přesunu, ale nejprve musím vyprázdnit svůj močový měchýř, takže se rychle přesouvám do divadla na toalety. 

Následně se rozhoduji, že budu stát u parkoviště, kde stojí příslušník městské policie, jelikož zde mohu přebíhat k mírnému stoupání před divadlem. Po chvilce již vidím v dálce světlo, když vedoucí muž sbíhá okolo skateparku. Má solidní náskok před dvojicí soupeřů, ve které je i Kuba Patúc. O pár minut později probíhá i Ivana Vávrů, která je zatím třetí nejrychlejší ženou (a druhou ve své kategorii). Jen kousek před sebou má soupeřku, ale když přebíhám naproti, tak se jí soupeřka začíná výrazně vzdalovat. V její tváři je vidět neskutečné vypětí a její výsledný čas 21 minut a 44 sekund na trati 5,2 kilometru je momentálně nad mé síly. Přesouvám se zpátky a čekám na první zástupkyni s trikem Běžci Chomutov. Tou je Gábina Steinerová, takže běžím k divadlu a sbíhám, abych mohl běžet závěrečnou dvoustovku s Gábinou. Běžím vedle ní a snažím se jí povzbuzovat. Do ruky jí vkládám vlajku, ať může triumfálně proběhnout a nyní se pomalu začínám chystat na svůj start.

Nejprve je na řadě rozcvička pod vedením Jana Bielika. Má zatuhlá svalová uskupení tento nápad neberou s velkým nadšením a zejména hamstringy na to reagují bolestivě. Měl bych přestat flákat to před a zejména pozávodní protahování, jinak to může dopadnout v budoucnu velmi špatně. Zároveň začínám pociťovat celkem velký hlad, jelikož jsem poprvé porušil tradici burgeru "na prasáka" před závodem a od oběda u Kňávů uběhla přeci jenom nějaká ta hodina. Začínám mít obavy, že Michala Luxu pod těch 50 minut nedovedu. Žízeň řeším tak, že se ještě těsně před startem běžím osvěžit do fontánky před Centrálem a hurá do koridoru, kde se snažíme s Michalem procpat někam vpřed, ale ne úplně do čela, takový chrti zase nejsme.

Po startu se musíme trošku krotit, abychom se neutavili hned na úvod. První kilometr totiž vypadá jednoduše a zvládáme jej za 4 minuty a 45 sekund. Pak ale přichází to hnusné stoupání, které se dá přirovnat kopečku u letního kina, akorát je celé terénem. Zde má tepová frekvence vyskočí nebezpečně ke 186 úderům za minutu a tempo klesá místy až na 6 minut a 36 sekund na kilometr. Záměrně koukám do země, abych neviděl, jaký kus mě ještě čeká. Nahoře to trvá nějakých 100 - 200 metrů, než se mé tempo dostane opět pod 5 minut na kilometr a v průměru zvládám druhý kilometr za 5 minut a 36 sekund. Občas volám na Michala, jestli je schopen se mě ještě držet a vždy se ozve. Po chvilce míjíme občerstvovací stanici, kde běžím ke stolu a beru kelímek s vodou, abych se osvěžil. Nyní se proplétáme kousek pod vrcholem Šibeníku a běžíme dolů.

Od pořadatelů přichází zrada! Běžíme klesáním mnohem o jednu odbočku déle, než během loňského ročníku a já už nyní vím, že nás čeká ještě jedno krátké nezpevněné stoupání o 5 výškových metrů a nějakých 250 metrů navíc, což se mi potvrdí později u ukazatele na 4 kilometry, kde mi hodinky ukazují uběhnutou vzdálenost nad 4,2 kilometru. Časové porovnávání s loňským ročníkem je tedy zcela irelevantní. Se smíšenými pocity běžím dále a těším se, až si odpočinu v úseku klesání okolo skateparku. Zde se mé průměrné tempo krásně zvedá a dolů si to peláším v průměru za 4 minuty a 28 sekund. Nyní mě čeká mírné stoupání a následné klesání u městského divadla a hurá do druhého kola. Čas už je nyní nad 25 minut, takže je jasné, že závod do 50 minut rozhodně nedokončím. Další malá rána pro mé ego :-D !

Michal mě opět dohnal a nyní začínáme druhé kolo. Běžíme o trochu rychleji, než v minulém kole, respektive o 4 sekundy na kilometr. V prudkém stoupání opět poodbíhám a postupně se vzdaluji Michalovi na téměř 200 metrů. Zrychluji a předbíhám pár běžců, za kterými jsem se ve stoupání zasekl. Úsek se stoupákem zvládám v průměru o 8 sekund rychleji a nyní si už tempo nad 5 minut nepřipouštím. Občerstvovací stanici tentokrát míjím a snažím se nahnat nějaký čas před závěrečným stoupáním. Z dálky slyším dav povzbuzující nejrychlejší borce, co již probíhají cílem a já už se tam také vidím. Zbývají ještě přibližně dva kilometry a já se zuby nehry držím propocených zad v modrém tílku předemnou. Přichází opět úsek ke skateparku a mé aktuální tempo padá pod 4 minuty a 10 sekund na kilometr.

Začínám cítit, jak mi začínají tuhnout nohy, rychleji to prostě nejde a i alarm na hodinkách mi ukazuje, že překračuji 180 úderů za minutu. Mezitím mě na Jiřího z Poděbrad dohání Michal, kterému říkám, ať běží dál a nebere na mě ohled. Snažím se zrychlit, ale více, jak 4:15 už ze sebe nevykřesám. Opět zvedám zaťatou pěst a probíhám cílem. Oficiální čas 50 minut a 35 sekund je o nějakých 20 sekund pomalejší než vloni, ale zároveň byla letošní trasa o nějakých 500 metrů delší. Čipový čas byl nakonec o 4 sekundy rychlejší a průměrné tempo 4:53 na kilometr mě dotáhlo na 74. pozici v cíli, což je oproti loňskému 112. místu výrazný skok vpřed. Klobouk dolů zejména před Michalem, který nakonec dokončil o 10 sekund předemnou. I ostatní si zaslouží pochvalu. Například Míru Volfa jsem předběhl až po 3 kilometrech! 

Před vyhlášením jsem ještě poblahopřál Zuzaně Vítkové k úžasnému druhému místu a s časem 48 minut a 38 sekund mi zase utekla o parník, ale já jí to zase na nějaké delší trati vrátím :-D. Následně jsem ještě poblahopřál k druhému místu také Ivaně Vávrů. Malý Gustík se nezdál v tak pozdní hodinu vůbec unavený a běhal tam, jako kdyby mu někdo dal tajně napít Red Bullu, co se vydával v cíli. Rozhodně tam v genech nějaké ty atletické dispozice budou. Na závěr jsem pogratuloval k druhému místu ještě Kubovi Patúcovi. Na střední škole bych rozhodně nešekal, že se budeme pravidelně potkávat na běžeckých závodech, což zejména platí o mé osobě! Děkuji všem přátelům za výborné zážitky a nyní musím nasbírat síly na další závod, kterým bude Run Tour v Liberci.