Run Labe Run 2021 aneb náhradníci v akci

Datum akce: 22.05.2021 - 23.5.2021
Délka trasy: 36 úseků - celkem cca 380 km
Mé úseky: 5 (15,0 km); 17 (13,9 km); 29 (11,4 km) - celkem 40,3 kilometrů
Povrch: Všehochuť
Obuv: Kalenji Trail, Adidas Solar Boost
Pořadové číslo: 01/2021

Po loňských Tatrách jsem si říkal, že do štafetového závodu už nepůjdu. Člověk je po takovém závodě oddělaný pomalu víc, jak po maratonu, to nepohodlí, kdy člověk stráví v podstatě celý víkend v autě, a nakonec nedostatek spánku, kdy je rád, že se vyspí alespoň 4 hodiny nekvalitního spánku. Ale když mě osloví Janča Krupičková, že hledají náhradníka do týmu, neváhám ani minutu a pokud se závod uskuteční, tak do toho jdu.

V následujících týdnech se nám tým dokonale obmění, kdy snad jediným původním členem zůstává Tomáš Bruna. Vše organizujeme přes WhatsApp a ještě týden před závodem sháníme posledního náhradníka, výzvu, kterou nakonec přijme Jana Pavlinská. Posádka mého vozu je nakonec vedle mé maličkosti ještě Lenka Jandová, Zuzka Vítková a již dříve zmiňovaná Jana. Nejrychlejší vůz bude ten s posádkou Fanda Fialka, Anežka Křížová, Líba Křížová a Pavel Vodička. Posádku posledního vozu příliš neznám, je ve složení Tomáš Bruna, Jana Hrdličková, Radek Novák a Věra Šumová.   

Jaké mám očekávání? Závod jsem neběžel od říjnového maratonu v Hradci Králové, poslední týdny mě trápí pylová alergie a doslova mizerná regenerace. Po testovací Chomutovka Run mám problémy následující den odklusat desítku pro Garmiňácký odznáček. Mé úseky také nepatří mezi nejednodušší, hned první má délku 15 kilometrů a jsou tam 3 stoupáky s povrchem 50:50. Druhý úsek má délku 13,1 kilometrů, 60% povrchu ve prospěch šotoliny a vychází mi na noc. Poslední úsek je "jen" 7 kilometrů dlouhý a měl by být čistě asfaltový. Celkem 35,9 kilometrů. 

1/3 - Úsek č 5. Hostinné - Dolní Nemojov
Délka: 15 km
Povrch: 50% nezpevněný / 50% asfalt
Stoupání / Klesání: 369 m / 390 m

Po vydatném dešti je jasné, že to bude v terénu sakra klouzat. Na běh volím trailovky a doufám, že se při seběhu nezabiji. Stoupání začíná již po 400 metrech, ale naštěstí je zpočátku asfaltové, po chvilce se běželo po louce, kde trošku překážela rodina na výletě, naštěstí terén mimo vyšlapanou cestu byl běhatelný. Mezi stromy po bahýnku a na vrcholu asfaltové sbíhání. Pevný povrch mi sedí rozhodně více, než nějaká pole a louky, jenže stehna trošku pálí, tak to dolů moc nepouštím, vidím však přibližně 100 metrů před sebou postavu v modrém, a to je tedy cíl, který musím doběhnout a předběhnout.

Po chvilce začíná opět nezpevněná cesta, která se stáčí na louku. To by ještě šlo, ale v nedalekém lese už to vůbec není běhatelné. Bahno, kam se podíváš a ve vyjetých stopách proud vody. Tento kopec prostě jdu a s každým krokem mi dokonale prokluzují obě nohy. Zlatý Bobřák v ZBP! To stoupání je snad nekonečné, ale postavě v modrém se přibližuji. Po chvilce se to srovnává a já mohu opět přejít do běhu. Doháním kolegu v modrém a míjíme jednu odbočku, říkám mu, že jsme měli asi 20m níže odbočit a tak se s kolegou z týmu Dream Team vracíme. V následujícím sbíhání mě trailovky podrží, na rozdíl od silniček, které má na sobě soupeř. Bohužel se mi při výšlapu do nich dostala voda a po chvilce sbíhání cítím na pravém chodidle pálení. Paráda, takto na začátku.

Nyní další asfaltový úsek, chytám dech a nechávám za sebou dalšího soupeře. Zdá se mi to nekonečné, a to nejsem ani v polovině. Ne cestě fandí jedna dodávka soupeřícího týmu a já běžím přes Labe vstříc mému poslednímu stoupání. Zprvu to vypadá nadějně, široká cesta, ale pak si všímám značení, které mě táhne přes pangejt do dalšího úzkého, blátivého stoupání v podstatě identického s výšlapem číslo 2. Zde je však les vykácený a je to velmi smutný pohled. Na vrcholu se dávám na téčku doprava a běžím po relativně široké cestě, kde se jen vyhýbám jedné kaluži za druhou. Po chvilce dobíhám dalšího běžce a připisuji si třetí skalp na tomto úseku.

Dolů je to šílené, je tam dokonce jeden seběh, který se musí jít. Na úzké cestě je pak i překážka v podobě spadlého stromu, kterému se opatrně vyhýbám a zbývá nechutné sbíhání k silnici. Zbývají asi 4 kilometry do cíle. V Tatrách už bych byl v cíli, na Vltavě měl můj první úsek 15 kilometrů, ale ten byl v podstatě rovinkou. Opět po nezpevněném, říkám si, jestli se náhodou neseknuli s tím podílem asfaltu a trailu. Mám toho už dost a vyhlížím konec. Cesta je celkem široká, ale i na ní se nachází popadané stromy. Koukám na pravou stranu a čekám, kdy uvidím vodní nádrž, když už jí vidím, tak nevidím hráz. Už se mi chce do cíle, ale trasa se divně stáčí. Po chvilce už tu hráz vidím, ale zdá se mi hodně daleko, ještě vydržet, proklouznout okolo parkujících aut a po malebné hrázi doběhnout a předat Janče. Mám to za sebou v čase 92 minut a 6 sekund. Nic moc. Chodidlo pálí...

2/3 - Úsek č 17. Týnec - Kolín
Délka: 13,9 km
Povrch: 60% nezpevněný / 40% asfalt
Stoupání / Klesání: 26 m / 69 m

Druhý úsek vychází na tmu, bohužel máme za den zdržení zaviněné blouděním. Naposledy bloudí Anežka, která mi má předávat a já vybíhám asi o půl hodiny později, než jsem původně předpokládal. I když je na tomto úseku více terénu, tak volím silničky. Ve tmě je těžké se zorientovat, a hlavně na asfaltu jsou ty namalované šipky hodně blbě vidět. Na první trailové křižovatce si nejsem jistý, dokonce zastavuji a hledám šipku nebo fáborek. Ten je tak nesmyslně umístěný, že jej šlo snadno přehlédnout. 

Následující 2 kilometry se orientuji podle světla doprovodného cyklisty, kterého pomalu dobíhám, jen volba silniček se zdá trošku nešťastná. Povrch je měkký, že se do něj noha zabořuje a v té tmě je to doslova o kotníky. Dávám si pozor a snažím se volit doslova každý krok. Doprovodnou cyklistku předbíhám a následně se vzdaluji. Jenže pociťuji, že budu potřebovat na chvilku zastavit a označkovat území. K tomuto kroku se uchyluji na přehledné asfaltové rovince a následně se vydávám podél nějaké chatové oblasti dál do černého, tmavého lesa.

Následně opět zabočuji do lesa, divím se, proč mám běžet úzkou cestou vedle hlavní cesty, ale po chvilce je to jasné, hlavní cesta je v podstatě pod vodou a gumáky na sobě nemá asi nikdo. Naštěstí je to tam (pro mě) přehledně značené, tak nemám strach, že bych zabloudil. Modlím se na chvíli, kdy konečně bude asfalt, to je až v Kolíně. Tam mě nejprve předbíhá jeden rychlík, abych o pár minut později padnul za oběť dalšímu rychlíkovi. Jejich tempo mé unavené nohy odmítá akceptovat. PO chvilce jsem konečně u řeky.   

Už jen kousek na předávku! Držím tempo půlmaratonu, ale bojuji s žízní. Měl jsem připravenou lahvičku s vodou, ale v tom zmatku jsem ji zapomněl v autě. U řeky předbíhám jednoho běžce a následně se blížím k zimnímu stadionu, abych mohl předat Janě, která mě vůbec nečeká a myslí, že má ještě pár minut čas! Já svůj úsek odhadoval na 75 minut a nakonec to bylo o 31 sekund pomalejší. Nohy naštěstí tolik nebolí, ale puchýř i přes náplast limituje.     

3/3 - Úsek č 29. Dobřín - Louky
Délka: 11,4 km
Povrch: 100% asfalt
Stoupání / Klesání: 27 m / 34 m

I přes noc jsme něco nabloudili a po doběhu našeho auta jsem se rozhodl přejet až na úvodní předávku. Cesta trvala nekonečných 70 minut a to doufám, že mi nepřijde fotka. Do Dobřína jsme dojeli 10 minut před pátou hodinou ranní a bylo jasné, že se moc nevyspím. Nejprve jsem se snažil spát v autě, jenže jsem se nemohl na sedačce řidiče pořádně napozicovat, tak jsem kolem sedmé vzal karimatku, spacák, polštář a šel spát ven. Hodinu jsem měl zavřené oři a pak už začali dobíhat běžci na předávku, takže jsem byl opět vzhůru. Přibližně 2,5 hodiny nekvalitního spánku a hurá na poslední běh. Nakonec si beru zpátky úsek č.29, abych nahnal nějaký čas. Nohy se cítí díky BCAA celkem fajn, tak bych mohl těch 11,4 kilometrů zvládnout.

Na trasu vyrážím v 10:25 a už od prvních metrů mi vadí protivítr. Po 300 metrech trošku znejistím, raději zpomaluji a kouknu se do mapy v mobilu. Přes koleje, do obce a až uvidím řeku, tak už to bude jednoduché. Je to tak jasné, jednoduché, tak běžím a snažím se rozhýbat nohy. Most přes Labi je však v nedohlednu. Když jej vidím, tak se mi vůbec nelíbí, vypadá to odhadem na nějakých 15 metr§ stoupání a když jej zdolávám, tak pálí stehna. Nahoře, jako by se něco zlomilo, najednou zrychluji a běží se mi mnohem jednodušeji. 

Jako kdyby mi někdo vyměnil nohy, běží se mi skvěle a tempo padá pod 5 minut na kilometr. Mám před sebou ještě 2/3 trasy, na dohled v dáli soupeře, které musím dohnat a pod nohami povrch, který mi sedí. Jen škoda, že jsem si doma nechal Adizera, která by nějakou tu sekundu z tempa ubraly. Dýchá se mi skvěle, běží se mi skvěle a po dalším kilometru předbíhám první soupeřku. Pozdravím a běžím dál. V hlavě si hraji s myšlenkou, že těch 11,3 kilometrů zvládnu pod 55 minut, tak do toho dávám vše. 

Chvilkami mi tento úsek připomíná úseky, které si pamatuji z Labe Run či Vltavy, zejména když běžím vedle řepkového pole. Po chvilce vidím v dálce dalšího běžce a celkem rychle se mu přibližuji. Sám se divím, že po předchozích 29 kilometrech nohy vůbec nebolí, jsou trošku unavené, ale prostě nebolí, pokud nebudu počítat puchýř na pravém chodidle. Cíl je blíž a blíž. Tempo se ustálilo na půlmaratonské úrovni a už odpočítávám posledních 10 minut, kdy mi padne za oběť další ze soupeřů. Už vidím cílovou obec a před ní jedna běžkyně. Držím tempo, snadno ji předbíhám a v obci si dávám pozor na šipky. Dokonce v sobě nalézám dostatek sil, abych závěrečných 100 metrů dal v tempu pod 4 minuty na kilák, předávám Janě a jdu vstřebávat víc, jak 40 kilometrů zážitků.

Zhodnocení:

Labe Run mě rozhodně překvapilo. Má sice plno much, zejména co se týče značení trasy, kdy zejména to na silnici nejde v noci vidět, ale v lese v noci jsem díky odrazkám viděl, že se blíží šipka a mohl se na ní soustředit. Zbytek už byl fajn a trasy byly úžasné. Labe jsem viděl v podstatě na každém svém úseku (na rozdíl od Vltavy) a co se týče mých úseků, tak se běželo většinou mimo silnice.

Po loňských Tatrách jsem říkal, že do takového závodu už asi nepůjdu. Tentokrát je to jiné a příští rok bych se tohoto štafetového závodu velice rád opět zúčastnil, rozhodně to stojí za to.