Stručné ohlédnutí za sezónou 2020

Letošní rok byl takový jiný, smutný, covidový a to se i podepsalo na tom, že jsem dlouho nic nenapsal na blog. Také nebylo moc závodů a ty, které se nakonec uskutečnili, byly ve velké míře současnou situací ovlivněny. Chvilkami to vypadalo, že nás čeká velmi náročný superzávodní podzim, jenže nouzový stav z počátku října všechny tyto naděje zhatil. Nyní je však konec roku a je čas se ohlédnout za touto krátkou sezónou, která však nebyla zas tak marná.

Vše začalo velmi silnou zimou. Pravidelné tréninky na atletickém oválu, závody Zimního Běžeckého poháru i celková psychická pohoda přinesla velmi silnou formu. Již koncem ledna se mi podařilo zaběhnout první z nových osobních rekordů, a to konkrétně na trati 10 kilometrů v kvalitně nabitém závodě Pražské Běžecké Tour Vaší Ligy. Od poloviny závodu jsem tušil, že to tak může dopadnout a moc jsem chtěl ten osobák zaběhnout. Čas 42:29 byl pak velmi sladkou odměnou, kterou nezhatila ani neplánovaná koupel ve Vltavě. Týden před tím se běžel Lestkovský půlmaraton, kde jsem konečně vybojoval čas pod 2 hodiny, sice velmi těsně, ale přece. To byly takové dva vrcholy měsíce Ledna.

Únor byl zejména ve znamení Zimního Běžeckého Poháru, do kterého jsem přenesl formu z konce předchozího měsíce. Velmi dobrý výkon jsem podal například v Běhu lesoparkem, kde jsem slavil nový osobák na 5 kilometrů, přitom to rozhodně nebyla žádná rovina. Běžecký dvojboj byl první trojkou zaběhnutou pod 12 minut a 3 dny na to jsem poprvé vodil půlmaraton pod 1:40:00 na Mosteckém Autodromu. Bylo to, jako bych létal, tělo jelo na plné otáčky a oproti top formě z roku 2018 jsem měl při stejné výkonnosti jenom 5 kilo navíc.

Začátek března jsem zahájil jako vodič na 50 minut na VitaSport Desítce, ale den na to se stala pohroma. Po 800 metrech jsem špatně došlápl s katastrofálními následky pro můj pravý kotník, který vzápětí změnil svůj objem. Natažené vazy, několik dní jsem nemohl na pravou nohu ani došlápnout. Bez běhu jsem vydržel 2 týdny, než jsem začal zase velmi pomalu klusat, ale forma byla definitivně pryč už jenom kvůli tomu, že my pravý kotník stále nedovoloval vyšší zatížení, jak na 2/3 maxima a s následky se peru ještě dnes.

Duben byl vysloveně klusací měsíc, vždyť v nouzovém stavu nic jiného ani nešlo. Nejdelší běh byl půlmaraton a jinak většina běhů byla velmi opatrných. Na další závod jsme si museli počkat až na druhou půlku května, kdy se běžela VitaSport patnáctka. To byl první závod, kde jsem mohl doopravdy vyzkoušet stav kotníku a ač to bylo při běhu trošku znát, tak se mi podařilo zaběhnout pod 80 minut, necelé 2 minuty za osobákem a kotník veškerou tu zátěž vydržel. Jen jsem měl pocit, že my vylétnou plíce komínem.

Červen už byl měsíc, kdy se dalo závodit naplno. Hned z kraje měsíce jsem běžel VitaSport půlmaraton, kde jsem dělal zkraje tempaře Martinu Kobíkovi a opět se mi podařilo pod 1:40, konkrétně za 1:38:08. Tradiční forma je zpět a může se začít ladit na silný podzim. Druhý týden v červnu mě čekal i první zápis do atletických tabulek na pětce na atletickém ovále. Koncem měsíce jsem absolvoval kurz trenéra kondičního běhu třetí třídy, kde jsem se nabyl plno nových poznatků.

Červenec byl ve znamení Chomutovské Hodinovky a závodu Perštejn-Klínovec. První jmenovaný závod byl výborně strategicky pojatý závod, kde byla důležitá spolupráce a rozložení tempa. Zlepšení oproti roku 2018 o 355 metrů hovoří za vše. Jenže pak přišel Perštejn-Klínovec, který dokáže formu dokonale rozhodit, obzvlášť když se zanedbá regenerace. Do závodu jsem šel hodně hlavou, rozhodl jsem se, že budu držet tepovku pod 170 tepů a pojedu na hranici aerobního a anaerobního pásma. I tak to bylo extrémně obtížné a nohy se z tohoto závodu vzpamatovávaly ještě dva týdny.

Srpen byl ve znamení závodu od Tater k Dunaji, který byl však velmi ovlivněn covidovou situací. Bylo velmi znát, že startuje o 50 týmů méně a jelikož náš tým patřil k těm, co startoval později, tak jsme přišli o pořádný kus atmosféry na předávkách. Dalším problémem byla i nevyrovnanost obou aut, kdy jedno auto silně stahovalo a druhé naopak ztrácelo. Únava stoupala, člověk si během takového závodu prostě neodpočine, a tak si říkám, že takový typ závodu prostě není nic pro mě. Závěr měsíce přinesl půlmaratonský víkend. Nejprve jsem si v sobotu 29.8.2020 odběhl domácí Chomutovský půlmaraton jako vodič na 1:50:00, abych v neděli udělal to samé v Děčíně. Tehdy sjem si poprvé řekl, že bych možná ten maraton v říjnu mohl zvládnout. Ale jaký? Třeboň, nebo Hradec Králové?

První půlku září pokračuji v tréninku na půlmaraton v Ústí nad Labem a 12.9. zkouším běžet 30kilometrový běh na tepy. Nohy sice bolí, ale zvládl bych běžet ještě dál. Den na to volím Hradec, obávám se totiž, že ke konci října už bude zase řádit náš malý neviditelný nepřítel. Půlmaraton v Ústí nad Labem, vrchol covidové sezóny. Po startu se rychle domlouvám s Mácou Butalovou, že poběžíme na cílový čas 1:35:00 a také tak běžíme, než se dostáváme do Chemičky. Zde cítím, že nejen mě docházejí síly a je nutné zvolnit. Do té doby jsme se drželi na cílovou hodnotu, ale tentokrát to nevyjde, energie tam není a kdo ví, jak by to vypadalo, kdybych předchozí týden neběžel tu třicítku. I tak výsledný čas 1:36:27 znamenal třetí nejrychlejší půlmaraton v kariéře, takže nemohu být nespokojen. Následný den byl trošku rychlejší výklus v rámci Ohřecké osmičky. S Nikčou, Irčou a Barunkou v turbokočárku. Hlavně do kopce to dalo zabrat.

A jsme na začátku října. Maraton v Hradci po třítýdenní "přípravě". Ambice takřka nulové, stačí doběhnout a když to bude pod 3:40, tak budu naprosto spokojen. Jenže podmínky jsou ideální a mně to skvěle běží. Tempo okolo 4:55 - 5:00 se rovná času okolo 3:30 a jde to udržet jak první kolo v hradeckých lesích, tak i to druhé. Na začátku třetího kola doháním chvost půlmaratonského pole a je silně demotivující, když tam mnohé dámy přecházejí již po osmi kilometrech do chůze. Já mám v nohách přes 30 kilometrů, a ještě se snažím udržovat tempo. Jenže přesně po třech hodinách běhu ta energie dochází a musím zvolnit. Není to zas takový propad, ale 20 sekund na kilák oddaluje sen o druhém pokoření 3:30 v kariéře. Už v podstatě bojuji o přežití a když se do cíle dostávám v čase 3:32:43, tak mohu slavit svůj druhý nejrychlejší maraton kariéry a parádní reparát za rok 2016, kdy jsem v Hradci běžel svou maratonskou premiéru.

Hned druhý den po maratonu přišel další nouzový stav, který platí i v době, kdy píšu tyto řádky. Od té doby jsem přestal trénovat rychlost, dokonce jsem celý týden neběhal a dal tělu čas na zotavenou. Jen volné klusání pro udržování kondice. Moc toho tedy v roce 2020 nebylo, ale na druhou stranu mě to naučilo to, že kvantita závodů není kvalita. Člověk nemusí být každý víkend někde na závodech a pro tělo je to mnohdy mnohem lepší, když má čas řádně zregenerovat. Vždyť zdraví je to nejcennější, co máme, tak se udržujme v kondici a nepřehánějme to. Každé zranění je totiž pád dolů, ze kterého se člověk dostává mnohem obtížněji, než když jenom povolí na otáčkách a trošku zvolní.

Uplynulý rok ukončuji s 2709,5 běžeckými kilometry v nohách. Závodů bylo minimálně, ale čert to vem, hlavně že drží zdraví. Rok 2021 bude i nadále velmi obtížný rok, ale pokud do něj přistoupíme s rozvahou a respektem vůči ostatním, oprostíme se od sobectví, tak se může blýskat na lepší časy. Je to zejména v našich rukách, a tak přeji do nového roku zejména pevné zdraví, plno pohody a radosti.