Volkswagen Maraton Praha 2018
Datum akce: 06.05.2018
Délka trasy: 42,2 km
Série: RunCzech
Povrch: Asfalt + Dlaždice
Počet v cíli: 6949 (maraton)
Obuv: Adidas Supernova 9
A je to tady, jeden z největších běžeckých svátků na území České Republiky. Královská disciplína, která prověří nejednoho běžce, ať už se jedná o čistokrevné profesionály či běžné hobíky, mezi které se řadím i já. Vloni mě tento maraton dokonale proškolil, zejména kvůli různým zdravotním potížím a i letos se tato situace opakovala. Od začátku minulého měsíce jsem bojoval s namoženými vazy levého kolene a co osud nechtěl, minulý pátek přišlo opět nachlazení. Po vydařené půlce v Praze jsem přemýšlel o útoku na 3:30 (plán A), povětrnostní podmínky spíše naznačovaly čas 3:45 (plán B), v záloze byla "jistota" v podobě času 4 hodin (plán C) a kdyby ani to nevyšlo, pak už nezbývalo nic jiného, než přežít (plán D).
S Michalem jsme se rozhodli, že dnes poběžíme v růžovém, abychom byli lépe vidět pro naše fanoušky. Michal má cíl pod 4 hodiny a chce se mě držet zuby nehty. Já spíš cítím, že mu budu koukat na záda spíš já. Řadíme se do koridoru, kde se ještě společně se Zuzkou Vítkovou vpašujeme do koridoru G, jenom ti vodiči na 4 hodiny stojí o velký kus před námi. Nyní máme nekonečné čekání do startu, než se rozezní tóny Vltavy a my konečně vyběhneme za 42195 metrů plných zážitků. Startovní výstřel, dlouho stojíme a pak se pomalu suneme ke startovní bráně a po 5 minutách a 20 sekundách jdeme na trať i my.
Zprvu volíme tempo mírně nad 5 minut, v Košicích jsem toto tempo dokázal držet přes 30 kilometrů, jenže už nyní cítím sílu slunce. Je to tu hlava na hlavě a to předbíhání mas bere hodně síly, zejména když není kudy. Přebíháme Karlův most a pak už se trošku lépe dýchá. Přes Mánesův most se dostáváme opět na druhý běh Vltavy a zde už je naprostá absence stínu. Bodla by občerstvovačka, jenže ta je zatím v nedohlednu, pociťuji žízeň a hlad, to není vůbec dobré znamení. Na pátém kilometru míjíme fandící Nadju Brumeisenovou a o chvíli později slyšíme specifický štěkot, usmívejme se, to štěká Goreček a o kousek dál bude i Lenka Volfová s foťákem.
Šestý kilometr a konečně občerstvovačka, beru kelímek s vodou. Průměrné tempo už kleslo pod 5 minut na kilometr, běžíme pekelně rychle! Blížíme se k Holešovicím, na jednom balkonu jsou fanoušci s banerem, jen 35 kilometrů do cíle! Moc motivující to rozhodně není! Po Libenském mostu začíná můj neoblíbený úsek Rohanským nábřežím zakončený Tišnovským tunelem! Jak já tento úsek nesnáším. Není se kam schovat, slunce nás smaží a já nabírám bronzový odstín.
Dlažba na Nábřeží Ludvíka Svobody mi vůbec nesedí! Začíná mě pálit pravé chodidlo, puchýř již na 12. kilometru přichází velmi nevhod a začínám uvažovat o plánu D. Pařížská nás svedla do Starého Města a ač mě pálí chodidlo a palec, stále se držím Michalových zad. Tempo držíme stále těsně nad 5 minut a když vběhneme na Masarykovo nábřeží, tak mi hodinky hlásí kilometr za 4:39! Sakra, to byl dokonale přepálený kilometr! S bolestí začínám bojovat stále víc a víc, Michal funguje jako skvělý pacemaker (mělo to být naopak).
Přes Jiráskův most běžíme opět na druhý břeh Vltavy, kde jsme jen velmi krátce, jelikož Palacký most nás opět vrátil a následoval úsek po Rašínově nábřeží a pak odbočka, která nás zavedla až pod Nuselský most. Zde máme za sebou 18 kilometrů a Michal mi začíná utíkat. V hlavě mám myšlenky na bolest a už se mi nechce vůbec běžet. Přemýšlím o tom, že na půlce odstoupím. Chodidla mi doslova hoří, vedle pravého chodidla mám nově puchýř i na levém chodidle. Když míjím půlmaratonskou hranici v čase 1:47:10, což je podobné s výkonem v Košicích, jenže nyní začíná ten pravý boj v hlavě. Nedokážu si představit, že bych měl běžet ještě déle.
Úsek od otočky v Podolí je už těžký morál, tempo se zvedá k 5:30 a vedle bolesti mě brzdí i hlava. Vrátím se zpět a odstoupím u Palackého mostu? Předbíhá mě běžec v tričku Plzeňského krajského půlmaratonu a jedná se o jednoho z čtenářů mého blogu! To mi dává další sílu, tento závod nevzdám, nevzdal jsem se ani v Hradci Králové, kde ta bolest byla opravdu značně limitující. Tempo uvadá, na Strakonické odbíhám, potřebuji nutně vyprázdnit močový měchýř, v tomto máme my muži značnou výhodu, jenže rozběhnout tuto pauzu stojí hodně sil!
Otočka na 28. kilometru, zde vloni začalo utrpení a i tady je to stejné. Po několika metrech mě předhání vodiči na 3:45 a rozhodně nemám sílu, ani náladu držet jejich tempo. Těším se na vybublinkovanou Colu od Zdenky Karešové, jenže Most Legií je sakra daleko! Na Janáčkovo nábřeží má krizi i Michal, kterého zlobí koleno a tak přešel krátce do chůze. Po chvilce nás fotí i Monika Bláhová, která nás povzbuzuje.
Blížíme se občerstvovačce, zde přecházím do chůze, beru vodu, ionťák, banán, který dostane řádný obal soli (ryze preventivně). Křeče zatím nehrozí, jen ty nohy se cítí, jako dva bloky z betonu. Koukám na hodinky a mám více jak 80 minut na to zdolat 12 kilometrový úsek, nyní počítám, jaké tempo si mohu dovolit, abych to zvládl do 4 hodin, mohu zvolnit, ale nyní se pokouším běžet, co mi nohy dovolí, jenže klesám nad 6 minut. Naštěstí se blíží záchrana v podobě Zdenky Karešové a již výše zmiňované Coly. Dnes již nezávodím, tak je i čas na pěknou fotečku s vlajkou.
Tento doping mi dodal trošku sil a opět mohu běžet trošku rychleji. Běžíme směrem na Mánesův most a opět nás čeká úsek po Nábřeží Edvarda Beneše směrem k Holešovicím. Počítám mezičasy a o kolik mohu zvolnit. Hned po občerstvovačce na konci Kosárkovo nábřeží stojí i Petr "Cara" Vlásek, který nejen nás Běžce Chomutov fotí. Následuje již zmiňované nábřeží a tam potkávám Ladislava Štolfu. Oba už jedeme na koncák, síly došli a snažíme se to protrpět až do cíle. Budou to ještě velmi dlouhé kilometry.
Blížím se k Holešovicím, na Libenském mostě dostává jeden běžec masáž od svého běžeckého kolegy, křeče jsou velmi zrádná záležitost a nyní vídám stále častěji pohled, jak se běžci protahují, zastavují, jdou. U Kauflandu slyším ahoj a vpřed de Nela Kristenová. Má perfektně rozvržené tempo a vypadá to, že nemá žádné potíže. Má to parádně rozběhnuté a vůbec nepřemýšlím, že bych se jí držel. Rohanské nábřeží mi prostě nesedne. Hodinky mi začínají hlásit nízký stav baterie. Vydržte ještě chvilku, přece mi nekleknete kousek před cílem, zdá se, že jsem je tento týden vůbec nenabíjel!
Blížím se k poslední občerstvovací stanici, zde přecházím do chůze, beru ionťák, dva pomeranče a projdu osvěžovací sprchou, koukám na Tišnovský tunel a vůbec se mi do něj nechce. Do cíle zbývají 2 kilometry a 200 metrů, musím překonat již výše zmiňovaný tunel a dále asi kilometr dlaždic až k Pařížské ulici. Tunel vůbec neutíká, na jeho konci je připraven i Pavel Patroch, který nás fotí, všímám si jej až na poslední chvíli.
Dlaždice! Prokleté dlaždice! Slyším opět známý štěkot Gorečka! Asi nejhlasitější fanoušek na trati! Dohání mě vodiči na 4 hodiny, jenže já se nestresuji, dohnal jsem je až na třetím kilometru a tak vím, že jsem měl malý náskok. Pařížská ulice! Zde vítám stín a plně jej využívám. Slyším fanoušky, jak povzbuzují fanoušky v cíli. Asi 200 metrů před cílem vidím běžce, jak podpírá dalšího, přidávám se z druhé strany a asi 100 metrů pomáháme, pak dostává trošku energie a naznačuje, že už to doběhne sám. Koukám na celkový čas, kontroluji Garminky.
V cíli jsem za 3 hodiny 58 minut a 37 sekund. Plán C je splněn. Na krajíčku mám slzy, bolelo to, hodně to bolelo. Bylo vedro a ani vánek nedokázal zchladit tak, jak jsem potřeboval. Rozhodně nepomáhala ani závodní zátěž, kdy tento maraton byl závodem s pořadovým číslem 26 v letošním roce a číslem 25 byla desítka v Chemnitzu pouhé dva dny předtím. Pokus běžet v tréninku maximálně půlmaraton (i když každý týden) rozhodně nevyšel a tak se na další maraton musím mnohem lépe připravit. Který to bude zatím nevím, určitě to bude až na podzim, třeba to bude Hradec Králové, možná Třeboň, kdo ví. Nyní se musím soustředit na Mattoni půlmaraton Karlovy Vary a čekání si zkrátím desítkou v Leipzig již 12.5.2018.
Děkuji všem fanouškům podél trati, gratuluji Michalovi ke zdolání prvního maratonu, byl o více jak 2 minuty rychlejší, parádní výkon chlape! Všichni, co doběhli do cíle, si zaslouží uznání! Výborný čas zaběhla Ivana Vávrů, která zaběhla pod 3:15, respektive 3:14:51. Osobní rekord zaběhl i Míra Volf, který časem 4:17:45 zrychlil o 13 minut a 10 sekund! Klobouk dolů i před Láďou Karešem, dva maratony v rozmezí 2 týdnů jsou ohromnou zátěží, kterou si dal druhým rokem po sobě!
Sice jsem si na 18. kilometru říkal, že už žádný maraton nechci běžet, jenže ty zážitky za to stojí.
Za rok tedy na shledanou na startu 25. ročníku Volswagen Maratonu Praha.