Všechno je o hlavě aneb jak psychika ovlivňuje výkon

Někdy se můžete cítit v dokonalé fyzické kondici, máte natrénováno a přesto v závodě naprosto propadnete. Jindy vás bolí snad celý člověk, každá kůstka se ozývá a vy si říkáte, že dnes to bude jenom o přežití, pak se kousnete a v cíli slavíte osobní rekord. Hlava je klíčovým instrumentem, o čemž jsem se v minulosti několikrát přesvědčil.

Dodnes si živě vybavuji svůj první závod, kterým loňský byl Olympijský běh v Kadani. Panovalo šílené vedro, vzduch doslova stál a na trati bylo jen minimální počet míst, kam se člověk mohl schovat do stínu. Já jsem do závodu nastupoval jeden den po-té, co mi rakovina vzala tu nejbližší osobu, kterou jsem měl. Ani chvilku jsem nepochyboval o tom, že bych neběžel. Cítil jsem smutek, vztek, doslova emoční koktejl. První kilometr jsem doslova vystřelil jako raketa, běžel jsem pro svou maminku. Sluneční paprsky mě doslova grilovaly, ale já jsem zaťal zuby a běžel, běžel do cíle. Tehdy jsem poprvé překonal hranici deseti kilometrů pod 55 minut.

Další závod, kde si vybavuji snad každou myšlenku, je Teplický půlmaraton 2016. Pouhé 4 dny před závodem mě tragická událost přivedla o sestru Ivanu a synovce Péťu. Až den předem jsem se rozhodl, že se závodu nakonec zúčastním, ale byl jsem jako bez duše. Opět panovaly horké podmínky, ale na trati bylo dost stínu a tak jsem se měl kam schovat. Trasa měla celkem 3 okruhy a běžci absolvovali závod na 7 - 14 a 21 kilometrů. Já absolvoval tu nejdelší vzdálenost a byl to můj druhý závodní půlmaraton.

Ve velké skupině běžců se mi zpočátku běželo dobře, tempo bylo solidní a já vnímal běžce okolo. Po sedmi kilometrech velká skupina běžců odbočila k cíli a já jsem se po chvilce ocitl sám. Hlava začala přemýšlet a najednou jsem cítil výčitky. Mohl jsi tomu zabránit? Proč se to stalo? Nohy najednou zkameněly a já už nemohl. Každý krok jen víc a víc bolel. Nechtělo se mi běžet, chtěl jsem závod vzdát. Pak jsem se dal dohromady a přes obrovskou bolest v srdci dorazil do cíle.

V některých případech mě naopak hlava podržela. Můj první maraton probíhal až do třináctého kilometru výborně. Pak jsem ucítil vystřelující bolest do kolene. Snažil jsem se zatnout zuby a běžet dál. Bolest se začala stupňovat a na 19. kilometru jsem dokonce upadl. Přesto jsem se zvedl. Přibližně na poloviční vzdálenosti jsem se opřel o stromek a začal ze sebe strhávat veškeré tejpy. Byl jsem rozhodnut skončit.

Když jsem se vrátil na trať, abych na nejbližší občerstvovací stanici odstoupil, tak jsem si řekl, že ne. Dostanu se do cíle. Jel jsem takovou dálku, abych to vzdal? Já se jen tak snadno nevzdávám. Můžu padat na držku, může mě to sebevíc bolet, ale já chci do cíle, dokážu to! Uběhnu maraton! Do cíle jsem se dostal doslova v slzách za 4 hodiny 45 minut a 1 sekundu,. ale zvládl jsem to, stal se ze mě maratonec.  

Další závod, kde mi hlava výrazně pomohla, byl půlmaraton v Olomouci. Dva dny před závodem mi doslova píchlo v zádech a následně jsem nemohl pomalu chodit. Následně jsem cvičil a dělal vše pro to, abych záda rozhýbal. Den před závodem jsem si zaběhl Běh proti bolesti (který jsem absolvoval v bolesti), který pořádal Milan Dzuriak. Stále to bolelo, přesto jsem se rozhodl, že do Olomouce odjedu. Do cíle se přinejhorším doplazím.

Druhý den jsem téměř žádnou bolest necítil. I tak jsem měl do závodu obavy, jestli to vůbec zvládnu. Atmosféra města i lidí okolo mě doslova uchvátili. Běželo se mi dobře a ze začátku jsem vzhledem k podmínkám držel konzervativnější tempo. Po deseti kilometrech jsem se podíval na mezičas a čas byl okolo 50 a půl minuty. To jsem se rozhodl, že ten osobní rekord, který jsem držel z Pražského půlmaratonu musí padnout. Nyní jsem se soustředil čistě na cíl a běžel, běžel jsem mu naproti. Osobní rekord jsem si vylepšil o jednu minutu a byl jsem na sebe hrdý.

I při posledním půlmaratonu v Ústí nad Labem hrála hlavní roli hlava. Už od prvních metrů jsem šel za svým cílem. Hnala mě touha, představa, že někdo na mě v cíli čeká. Bylo by krásné, běžet takhle svému srdci naproti, ale ještě si budu muset nějakou dobu počkat. Nevím, jak se mnou bude má hlava spolupracovat na maratonu v Košicích. Cítím na sobě únavu z přesčasů a prázdnotu těch čtyř zdí, co mě nyní obklopují. Vím jen, že poběžím srdcem a pokud srdce přesvědčí hlavu, tak to pod ty čtyři hodiny hravě zvládnu.