38. ročník Chomutovské hodinovky
Datum akce: 8.7.2017
Pořadatel: TJ VTŽ Chomutov
Povrch: Tartan
Počet startujících: 25
Chomutovskou hodinovku jsem původně neměl ani v plánu. Červenec jsem chtěl využít k odpočinku a v plánu jsem tak měl pouze Perštejn - Klínovec. Na druhou stranu bylo domácí prostředí zároveň velkým lákadlem a vzhledem k tomu, že většina účastníků našeho běžeckého kroužku jela zdolat triatlon, tak jsem se rozhodl, že tu hodinovku vyzkouším.
Nebyl jsem rozhodně ve 100% kondici. Po úterním tréninku mě bolelo pravé stehno, mírně tahalo levé lýtko a po včerejším vydatném dešti se mi velmi špatně dýchalo. Přesto jsem tajně doufal ve vzdálenost 12,5 kilometru až 13 kilometrů s minimem 12 kilometrů. Nakonec to byl jeden z těch nejtěžších závodů, které jsem kdy absolvoval a poznal jsem, že volba správné snídaně je klíčová, neboť když tělo nemá z čeho brát, tak se zázraky prostě nekonají.
Po rozběhání jsem se cítil ještě dobře, jedno kolo se běželo zcela bez potíží i v tempu 4:45, ale po startu se to všechno obrátilo. Ačkoliv venkovní teplota byla "příjemných" 20°C, slunce neskutečně pálilo a já se cítil mnohem hůře, než například na půlmaratonech v Českých Budějovicích, či Olomouci, kde se dalo alespoň schovat do stínu. První 3 kilometry jsem se držel ještě pod 5 minut na kilometr, následně jsem se dva kilometry držel ještě mírně nad touto hranicí, ale pak přišla krize.
Nohy, jako kdyby musely tahat o 20 kilo váhy víc, vůbec se mi nechtělo běžet a poprvé od maratonu v Hradci jsem přemýšlel o tom, že závod vzdám. Na zadní rovince vanul mírný vítr do zad, ale pocitově to bylo jako bezvětří. Zde šíleně unavovalo slunce a v zatáčce na hlavní rovinku naopak vítr dokázal mírně zbrzdit. Alespoň se tak člověk trošku uchladil. Tempo nebezpečně klesalo k hodnotě 5:20 a tepová frekvence se držela konstantně nahoře. Jako kdybych neměl vůbec žádnou sílu ke zrychlení a ani se mi zrychlit nechtělo.
Ba naopak, po 8 kilometrech mé průměrné tempo kleslo nad 5 minut 20 sekund a já už se jen modlil, aby těch zbývajících necelých 20 minut bylo co nejrychleji za mnou. V klasickém závodě na vzdálenost stačí zrychlit a člověk má své martyrium za sebou, zde je limit časový a urychlit čas nejde. Na rovinkách zavírám oči, nechci ani vidět, kolikáté kolo běžím, všechno se mi zdá monotónní a připadám si jako stroj, který jen plachtí, neboť se rozsvítilo "hladové oko".
Když už se vyhlašuje poslední minuta a půl do cíle, tak mobilizuji poslední síly, co ve mně zbývají a na chvilku se dostávám na 4 minuty na kilometr. V zatáčce opět možná až moc zbytečně polevuji, do cíle zkouším zvýšit tempo, jenže ke startovní čáře mi chybí nějakých 26 metrů. Celkem jsem absolvoval 38 koleček a 286 metrů. Ještě zítra se mi asi bude zdát o tartanu a kroužení dokola.