Compressport Třeboňský maraton 2018

Datum akce: 20.10.2018
Délka trasy: 42,2 km
Povrch: Asfalt (72%), Panelka (16,5%), Neasfaltová cesta (11,4%), Dlažna (0,1%)
Počet v cíli: Maraton 574 účastníků, 1/2 maraton 734 účastníků
Obuv: Adidas Solar Glide
Cílový čas: Pod 3:30
Pořadové číslo: 53/118

Pátek je v práci velmi hektický a místo plánovaných 11:00 - 12:00 vyrážím do Hory Sv. Kateřiny až v 13:30. Snídani (!) si dopřávám až o hodinu později po nákupu v Litvínovské prodejně Tesco. Cesta samotná v dopravní špičce se neskutečně vleče a autu se několikrát rozsvítí kontrolka ESP. To nám ten závodní víkend parádně začíná, že do Třeboně dorážíme až po půl sedmé. Cítím se, jako bych běžel alespoň půlmaraton a to je teprve pátek večer. Běhy v týdnu také moc nechutnali, ač jsem naběhal na mě neobvyklých 25 kilometrů, jsem dokonale přetrénovaný, hlava je někde jinde, tělo je asi někde v háji.

Ráno v klidu snídáme naše zásoby z Tesca a vydáváme se pro startovní balíček. V zázemí už čeká Zdeněk Havlíček chystající se na svůj první maraton a já potkávám nečekaně i Mácu Butalovou. Je tu plno známých a mezi nimi i ohromná skupina Šneků v Běhu a na fotce se propašují i Turbošneci Anežka a Libuška Křížovi. Libuška plánuje půlmaraton za 1:40 a já s Anežkou bychom rádi maraton pod 3:30 s jasně danou strategií - první půlka za 1:40 a pak se uvidí, co si pro as maraton přichystá.

Startujeme v 11:00 a stojíme někde mezi vodiči na 3:30 a 3:45. Nevím, možná je to tím čistým vzduchem bez přísady hnědého uhlí a smogu, ale necítím se ve své kůži. Startujeme a pomalu se propadáme startovním polem, než doženeme vodiče na 3:30 za kterým běžíme asi půl kilometru, než jdeme vpřed. Časový rozvrh je neúprosný a potřebujeme běžet o takových 13 sekund na kilometr rychleji. Přidáváme plyn a jdeme vpřed.      

Zatáčka a asfalt se mění na panelku. Každý došlap bolí, zlatý asfalt! Když se pak cesta mění na "nezpevněný úsek s kvalitním povrchem", tak už vím, že mi to na cestě zpátky moc chutnat nebude! Už na první občerstvovačce beru banán, energie bude potřeba a běžíme dál podle plánu, jen čas od času musím Anežku brzdit, běžela by raději o trošku rychleji, my stále běžíme na čas. Následný úsek po panelce je ještě větší horo, Zde jsou panely mírně nahnuté a mým kotníkům to vůbec nesedne. Když se trasa mění na asfalt, tak konečně přichází úleva. Desátým kilometrem probíháme v čase 49 minut a 30 sekund a máme tak nepatrný náskok, přesto cítím, že je to možná až moc rychlý začátek, tepovka nad 170 je toho výmluvným důkazem.

Pomalu začínám cítit, že to tempo nedokážu dlouhodobě udržet, přesto se snažím. Dlouhé úseky, kde vidím daleko před sebe mi rozhodně nechutnají a tady je vidět opravdu hodně daleko! Stojí to hodně psychických sil a náznak první krize přichází na 14. a 15. kilometru, kde ztrácíme celý předchozí náskok. Celou dobu se mi v hlavě opakuje myšlenka, že jsme to na začátek přepálili. Na devatenáctém kilometru říkám Anežce, ať běží sama, tohle tempo už nezvládám a jdu sám na sebe. Anežka mi však nemizí z dosahu, držím si za ní asi 50 metrový odstup. Metu půlmaratonu překračuji přibližně s 30 sekundovou ztrátou, na druhou stranou cítím, že jsem chytl druhý dech.

Tempo se nyní drží pěkně na úrovni 4:50 a v cíli by z toho mohl být pěkný čas. Rozhodně se nevzdávám myšlenky na 3:30. Pak přichází 25. kilometr a křeč do pravého stehna. Páteční pilates v rámci zaměstnaneckého benefitu mi trošku protáhlo pravou kyčel a zdá se, že to narušilo křehkou balanci mé chaplinovské nohy. Na chvilku zastavuji a mlátím si do stehna. Potíže takto brzo jsem nečekal, ale daří se mi to nějakým způsobem rozběhnout, abych o dva kilometry později tuto proceduru opět opakoval. 

Po 30. kilometru je to velký boj s hlavou, už to vypadá, že se budu muset vzdát cíle na hodinu 3:30 a přejít na plán B - cílový čas 3:45. Po 32. kilometru to však nějakým záhadným způsobem rozbíhám a držím tempo těsně pod 5:10. V hlavě propočítávám, stačilo by držet tempo 5:20 a mám to v kapse, jenže běžíme totožný úsek se startem a ta zatracená panelka zatraceně hodně bolí. Na 35. kilometru opět zastavuji a mlátím jak zběsilý do pravého stehna. Křeče se pokoušejí i o levé stehno a jsem v naprosté krizi.

Cesta se mění na kamenitou, zde si už i několikrát zanadávám. V naprosté beznaději ladím své vnitřní rádio a to vytahuje z repertoáru ideální song, který mi pak hraje po celý tento úsek v hlavě: 
Where there is desire, there is gonna be a flame
Where there is a flame, someone's bound to get burned
But just because it burns, doesn't mean you're gonna die
You gotta get up and try, and try, and try
Gotta get up and try, and try, and try
You gotta get up and try, and try, and try 

Nevzdám to tak lehce, běžím a křeč mezitím přechází i do pravého lýtka. Je to jen čistě o limitaci škod a pět kilometrů před cílem potkávám plno běžců, co jsou na tom mnohem hůře, jdou. Sem tam si ulevuji, nadávám, bojuji. Na poslední občerstvovačce zastavuji, beru 2 kelímky a slyším vodiče na 3:30, jak motivuje ostatní. Sakra! Držím se, už je to posledních 10 minut do cíle, ale zdá se, že nesedí kilometrovníky. Cílovou čáru totiž probíhám v čase 3:27:39 a vodič se nám omlouvá. 

Není důvod. V cíli potkávám Anežku, závod zvládla o 4 minuty a 1 sekundu rychleji a Libuška splnila cíl a doběhla v čase pod 1:40, bravo! Já sám nepociťuji ani radost. Poprvé pociťuji po závodě prázdnotu, naprostou prázdnotu. Možná je to i tím, že jsem splnil poslední cíl, který jsem si pro letošní sezónu dal, ale pravý důvod leží někde jinde.

Dva maratony ve dvou týdnech rozhodně nepatří mezi nejmoudřejší rozhodnutí, ale kdo mě zná, tak ví, že do všeho jdu srdcem a hlava se musí přizpůsobit. Možná mě takové blbosti jednou zničí, ale všichni žijeme jen jednou a nikde se necítím více naživu, jak při běhu. Už bez toho nemůžu prostě být. Do Atén mohu za necelé tři týdny odletět s vědomím, že už se za žádným časem honit nemusím. Pojedu si to tam jenom užít, i když...