Vánoční maraton kolem Boleváku

Datum akce: 23.12.2018
Délka trasy: 42,2 km
Povrch: Asfalt
Počet v cíli: 
Obuv: Adidas Solar Glide
Cílový čas: pod 04:00:00
Pořadové číslo: 59/124

V noci nemohu spát, do půl třetí se jen převaluji v posteli a tak na půl hodiny vstávám. Posléze konečně usínám, ale dokážete si živě představit, že nejsem rozhodně nijak svěží. Mám strach. Nastupuji sice již do svého devátého maratonu, ale ten respekt z té vzdálenosti nikdy nezmizí. Výhodou je, že alespoň nemusím řídit, o dopravu se stará můj brácha Míra a tímto mu ještě jednou dodatečně děkuji.

Na místo dorážíme okolo deváté a mezi prvními potkávám Ctibora Kačera a později i Annu Nosilovou, parťáky z Tempomakers. Při rozběhání něco zatahá v levém boku, po chvilce to odezní. To rozhodně není dobré znamení. Čeká nás 13 koleček kolem Boleváku. Nesnáším kolečka. Tři okruhy jsou takový limit a jediné další utrpení, které  dobrovolně trpím, je Chomutovká Hodinovka. 

Startujeme a já mám, od začátku plán tempo 4:50 min/km ± nějaké ty sekundy. Ze začátku cítím naprosto tuhá lýtka, tempo však držím. Na druhé straně rybníka fouká nepříjemný vítr, který brzdí a toto mě čeká ještě dvanáctkrát. Okruh kolem rybníka má totiž něco málo přes 3 kilometry.

Druhé kolo stále jde, tempo občas spadne k pěti minutám, ale ještě to není tragédie. Stále běžím na cílový čas 3:30 a mám prostor ke zpomalení. Lýtka jsou stále naprosto tuhá, pomalu však odeznívá jejich bolest. Ten protivítr je nepříjemný a jsem rád, že jsem si vyměnil jednu vrstvu za zateplené triko.

Třetí kolo, lýtka už jsou v pohodě, běží se mi dobře, jen to tempo definitivně nedokážu udržet a padám k 5 minutám a 5 sekundám na kilometr. Chybí tempová vytrvalost, brzdí mě vítr. V hlavě se mi vybavuje jistý song od kapely Buty. Bohužel Bolevák není ten rybník, o kterém se v této písni zpívá :-) 

Na začátku čtvrtého kilometru probíháme i metou deseti kilometrů. Mezičas mám něco málo nad 49 minut, jenže opět začínám cítit napětí kolem levého boku. Na vydlážděném chodníku to hodně bolí a poprvé mi hlavou proběhne myšlenka, že to nemá cenu pokoušet. Uvidíme, běžím do dalšího kola.

Páté kolo a krize se prohlubuje, nepříjemný pocit začíná přecházet v tupou bolest, kterou cítím zejména na dlažbě. Na asfaltu zatím tolik cítit nejde. Ohlížím se dozadu a vidím Ivču Vávrů, na kterou mám náskok tak 20 - 30 sekund. Mé tempo klesá a mám za sebou 15 kilometrů, kéž bych dneska běžel jen půlmaraton.

Šesté kolo, stále se tak nějak držím, ale už jsem definitivně z komfortního pásma. Myšlenky na odstoupení sílí, zejména na druhém břehu rybníka, kde zlobí protivítr. V čase 90 minut kontroluji náběh, mám těsně pod 18 kilometrů, ale už toho mám plné kecky. Rozhoduji se doběhnout ještě jedno kolo a pak odstoupit.

Sedmé kolo, tempo klesá, bolest v levém boku ještě nevystřeluje, je taková plíživá a hlavně přítomná s každým krokem. Mé tempo padá na úroveň půlmaratonu za 2 hodiny. Nedokážu si představit, že bych běžel ještě další dvě hodiny, prostě nedokážu. Kompletně se mi změnila dynamika došlapu a cítím, jak více namáhám levé lýtko, které tuhne. Na druhém břehu mě předbíhá Ivča a já jí sděluji, že musím odstoupit. 

Probíhám cílem sedmého kola a po 22,8 kilometrech v čase 1 hodina 57 minut závod vzdávám. Bylo to těžké rozhodnutí, které stále bolí. Mé první odstoupení ze závodu. Možná bych závod dokázal doběhnout, ale za jakou cenu? Rozhodl jsem se poslechnout své tělo, neriskovat nějaké ještě vážnější zranění, které by mě odstavilo z tréninku na několik týdnů či měsíců. 

Učinil jsem tak rozhodnutí, které jsem měl udělat již během svého prvního maratonu v Hradci Králové, tam mě má tvrdohlavost stála následně 3 týdenní absenci běhu...