Birell Grand Prix Praha 2017

Datum akce: 09.09.2017
Délka trasy: 10,0 km
Série: RunCzech
Povrch: Asfalt, dlažba
Kapacita závodu: 8767 běžců (včetně Adidas 5 km běh pro ženy)

Po náročném pracovním týdnu se mělo jednat o další ze závodů, kdy budu rád za každý výsledek pod 50 minut. Začínám pociťovat absenci letní dovolené a tento týden se mi dařilo navyšovat spánkový deficit. Na těle byla znát nedostatečná regenerace a zejména vazy u pravého kotníku v týdnu nepříjemně pobolívali. Mohl jsem si za to sám, když jsem po sobotní kilometrové porci v podstatě neodpočíval, v pondělí si proběhl ve svižném tempu profilově náročnější trať, v úterý se věnoval rychlostnímu tréninku (zde ty potíže začaly), ve středu mírně nastydl běháním v dešti (ale srdci nelze poručit a když je potřeba uspořádat si myšlenky, tak mohou padat trakaře a stejně bych vyběhl) a ve čtvrtek jsem při první lekci s nováčky běžel záměrně přes špičky a jako následek jsem ještě včera před závodem cítil bolest lýtek a hamstringů.

Do Prahy jsem se rozhodl vyrazit celkem brzy. Ráno to byl nejprve boj, když jsem se ospalý snažil nasadit oči do svých očí a celou dobu se mi zdálo, že ta levá čočka vůbec nesedne. Při cestě autem jsem neviděl vůbec ostře a celkově jsem cítil nepříjemný pocit. Po dojezdu v Praze jsem se snažil levou čočku usměrnit, ale nezadařilo se a nakonec někam zmizela. Ven tak musela i ta pravá, ale naštěstí jsem si sebou vzal i brýle, takže jsem si nemusel na cestu domů hledat náhradního řidiče, neboť spolujezdec Honza Tichý nechal řidičák doma. 

Itinerář byl nyní následující - nasnídat se v Burger Kingu, vyzvednout startovní číslo, zajít na kávu a okolo 16:00 se dostavit k zázemí a psychicky se chystat na závod. Jídelníček je jedna ze slabin a vasdím se, že kdybych se na něj zaměřil, běhal bych mnohem rychleji, ale když já tak strašně rád žeru! Burgery jsou mým palivem snad před každým velkým závodem, ale zatím není moc vůle s jídelníčkem nějak experimentovat  a ano, běhám hlavně kvůli tomu, abych se nemusel omezovat v jídle.

Následovala nekonečná cesta metrem a následně po své vlastní ose za startovním balíčkem. Ze Zličína je to celkem dálka a 30 minutová jízdenka prostě nestačila. Máme nohy, tak se ten kousek dá přeci dojít? Pár kroků navíc mě přeci nezabije, že? V Running Mallu jsem se cítil jak v nebi. Tolik botiček, že už je na čase začít šetřit na novou obuv. Z mých 3 aktivních bot mají Asics Cumulus - Gel již 450 kilometrů. Můj nejnovější přírůstek z Olomouce Adidas Supernova Glide 8 již 292 kilometrů a závodní Adidas Adizero Boston Boost již přes 220 kilometrů. Mým favoritem asi budou Adidas Supernova 9, ale uvidíme, jak dlouho vydrží ten současný "polystyrén".

Nyní nastala ta příjemnější fáze - káva s Peťulou, spolužačkou z VOŠky. Poslední 3 roky se nám nedařilo najít vhodný termín pro naše (do té doby pravidelné) každoročního setkání. Příjemné posezení u kávy, v místě, kam tentýž den zavítala i Petra Kvitová a následně jsme provedli přesun pěší přesun na Staroměstské náměstí, kde bylo zázemí pro nás běžce. Už nyní jsem měl v nohách přes 15 000 kroků a do závodu zbývaly přibližně 4 hodiny. S Peťulou jsem se tedy rozloučil a chvilku čekal na ostatní. První dorazil Honza Tichý, po chvilcenás našla i Lenka Volfová s Gorečkem a nakonec dorazil i Míra Volf.

Blížila se šestá hodina večerní a já jsem se rozhodl, že se přesunu k prvnímu kilometru, abych se mohl podívat na pětikilometrový závod Adidas běhu pro ženy. Zde jsem se musel zejména soustředit, abych náhodou neminul Ivanu Vávrů, ale ona se rozhodla mou práci velmi ulehčit a po prvním kilometru běžela jen kousek za elitní skupinou - přibližně 100 metrů a čas pod 4 minuty! Po otočce jsem sprintoval pár desítek metrů vedle ní (přitom se mi podařilo ztratit jeden z magnetků fixujících vlajku) a následně jsem se pomalu přesunul k prostoru startu a cíle.

Vítězka zvládla pět kilometrů za 17 minut a 56 sekund, ale já vyhlížel někoho jiného. Za 2 minuty běží i Ivana a protíná cíl za 20 minut a 18 sekund (a meziroční zlepšení o 113 sekund)! Neskutečný čas v tempu mírně nad 4 minuty na kilometr. V cíli je už zase samý úsměv, ale stále nebyla se svým výsledkem spokojena (mimochodem, jednalo se o 13. místo celkově). Já bych byl rád, kdybych se přiblížil osobnímu rekordu. Ještě jsem šel pozdravit Gustíka a hurá do zázemí se převléknout a na start. Bohužel všude byla hromada lidu a než jsem se propracoval k převlékárně, bylo 10 minut pryč. 

Převléknutí zvládám co nejrychleji. Na startovním čísle mám koridor C a říkám si, že stojím abnormálně vpředu. Koukám kolem sebe a říkám si, doopravdy sem patřím? Cílem je překonat osobní rekord o hodnotě 46 minut a 53 sekund z březnové Vitasport desítky, ale i v koridoru cítím únavu v nohách. Říkám si, že poběžím podle citu, hodinky budu ignorovat a pokud to bude 48 minut, tak to vadit nebude. Optimálně se prostě necítím. Stojíme hlava na hlavě a poskakuji, abych se zahřál. Snažím si udržet tepovku okolo 120ti úderů za minutu a jen čekám.

Slyším výstřel a z repráků zní tóny Vltavy, po kterých se dav lidí pomalu sune ke startovní čáře. Na trať vybíhám po 61 sekundách. Cítím, že bych mohl běžet rychleji, ale nedaří se mi nacházet skulinky mezi ostatními běžci. Na Štefánikově mostě mi poprvé zavibrují hodinky s alarmem. Běžím na krev a bolístky, které mě ještě v koridoru trápily, byly najednou pryč. První kilometr zvládám pod 4:40 a snažím se nepovolovat tempo. Následující kilometrová rovinka po nábřeží Kapitána Jaroše se mi zdála nekonečná, ale i tak ji zvládám v čase pod 4:30!

Nyní se stáčíme k Holešovicím a naproti už běží masy lidí. Po chvilce vidím i vodiče na 40 minut, ale cítím, že mé tempo uvadá. Po otočce vidím před sebou dres Běžců Chomutov. Je to Míra Volf a já si říkám, kde se vzal tak vpředu? Stále držím tempo pod 4:40, ale chybí mi ten správný vodič, jako mi byl na jaře v Ústí Láďa Kareš. Zabočujeme vlevo do Tusarovy ulice a najednou občerstvovací stanice. K ní zamíří většina běžců a pro mě je tak příliš krátká. Běžím dál bez občerstvení, ačkoliv pociťuji žízeň již nějaké ty dvě hodiny. 

Vpředu běží drobná blondýna s copem, tak se jí snažím držet. Prokličkovali jsme na Jateční. Ty dlaždice mě tady fakt ničí a zažívám mírnou krizi. Ustavičný alarm na vysokou tepovku i nadále ignoruji, jen se občas podívám na aktuální tempo. Ani nevím, kde byl ukazatel na 4 kilometry, ale už jsem nějakých 400 metrů za ním. Po chvilce jsme opět na asfaltu a někteří běžci volí osvěžení formou proběhnutí sprchy. Já běžím více vlevo a nyní míříme opět na Argentinskou. Za chvilku nás opět čeká nábřeží Kapitána Jaroše, které tentokrát poprvé poběžím v opačném směru, než jsem jinak zvyklý.

Občerstvovací stanicí opět neúspěšně probíhám a nyní se podbíhá Hlávkův most. Mírné stoupání se mi najednou zdá šíleně namáhavé, ale daří se mi do něj předbíhat další účastníky. Někteří už jsou a snaží se opět dostat do běžeckého tempa. V dálce slyším povědomí štěkot. Goreček nadává Mírovi, že s ním neběží, jinak by totiž v čele byl on a ne nějaký Keňan. Po chvilce slyším i Lenku, jak mě povzbuzuje, což mi dodá trochu sil. Sbíhám dolů a podbíhám Štefánikův most. Do cíle to je nyní přibližně 18 minut a opět vidíme běžce, co běží naproti a není jich rozhodně málo.

Běžím po nábřeží Edvarda Beneše a tuším, že osobní rekord může padnout, ale po sedmi kilometrech je stále obtížnější přemluvit nohy k vyššímu tempu. Po otočce přes Kosárkovo nábřeží a U Železné lávky probíhám zpět na nábřeží Edvarda Beneše a dns poprvé konečně stihnu vzít kelímek a dostat do sebe doušek vody. Nyní se běží o poznání lépe a tempo se zrychluje. Do cíle zbývají dva kilometry, necelých 10 minut a já zrychluji. Celá skupina běží konstantně, jen sem tam mě předběhne nějaký zdatnější běžec. Cedule 9 kilometrů, předchozí kilometr jsem zvládl za 4 minuty a 33 sekund.

Na Štefánikově mostě už naprosto ignoruji okolí a běžím výhradně na pocit. Na zápěstí mi vibrují hodinky jak divé, ale já slyším dav diváků povzbuzující běžce v cílové rovince. Cedule 500 metrů a vidím osvětlený modrý koberec. Už jsem skoro v cíli! Sto metrů do cíle a je hotovo. Čas na hodinkách se zastavuje na 45 minutách a 53 sekundách. Osobní rekord pokořen o 60 sekund. Stejně, jako Ivana předtím, ani já nejsem zcela spokojen. Cítím, že jsem začátek běžel asi moc konzervativně. Hranice 45 minut mohla padnout, ale pokusit se o to budu muset někdy příště, nejspíš až na jaře u Veroniky.