O2 Pražská Štafeta 2019
Datum akce: 27.06.2019
Délka trasy: 4x 5,0 km
Povrch: Asfalt, místy dlažba
Počet v cíli: 795 celkem - 655 (O2) + 111 (Medical Cup) + 26 (Chambers Cup)
Obuv: Adizero Adios 3
Cílový čas: 20 minut ± 20 sekund
Pořadové číslo: 20/144
Běžecký happening, vyvrcholení první první poloviny roku. I tak se dá nazvat O2 Pražská štafeta, na kterou jsme jako Běžci Chomutov s přispěním Chomutovských, Strupčických či Spořických Sparťanů a dalších přátel poskládali neuvěřitelných 14 týmů, v překladu 1 plný autobus. I letos jsem se snažil dát kolem sebe dohromady jeden rychlý tým a tentokrát mě doplnili tradičně Fanda Fialka a sestry Anežka a Libuše Křížovy, odtud název týmu Běžci Chomutov - Křížový Výběh. Papírové předpoklady na útok na loňský čas by tu byly a opět to vypadalo, že nejslabším článkem týmu budu já.
Bohužel v práci se to sešlo tak, že místo prvního dne dovolené v letošním roce jsem musel alespoň na pár hodin do práce, přesto jsem naštěstí odjezd autobusu v 14:00 stíhal. Cesta do Prahy je však v těchto dnech horor. Samé zúžení a velká hustota provozu. Vypadá to, že se z tohoto důvodu na Braník ještě dlouho nepodívám. Do Holešovic dorážíme něco po čtvrté hodině odpolední a zatím panuje vedro. Nebude to příjemný běh, ale na vedro už jsem si mohl zvykat v Olomouci. Nic příjemného to rozhodně není.
Ještě v neděli jsem měnil pořadí štafet. Anežka vypadla z tréninkové rutiny z důvodu únavové zlomeniny, tak pro jistotu štafetu rozbíhala, abychom mohli dohnat případnou ztrátu. Druhý na řadě jsem já, předám tradičně Fandovi Fialkovi a finišovat bude Líba. Malý problém, běžci se už řadí do koridoru a já mám stále náš týmový čip, naštěstí se v klidu dostávám do koridoru, kde nacházím Anežku. Rychle z koridoru ven a přesun na předávky. Startovní výstřel. V čelní skupině vidím Volfíka. Michala, kousek za nimi Anežku. Chvilku musím čekat, než nás pustí do koridoru. Chce se mi tančit, tak to tam v rámci předstartovní rozcvičky rozjíždím. První běžci jsou v cíli po 16 minutách. Velmi rychlý je i Standa Ouzký, další přibíhá Michal Luxa předávající Mirce. Po chvilce se objeví Anežka, pouštím hodinky, když probíhá startovní čarou a vybíhám na svůj úsek.
Vystřeluji a snažím se týmu nezkazit čas, jenže vůbec mi to nesedne. Tempo okolo 4:00 je mimo mé možnosti, na začátku mi k němu pomáhá profil tratě, ale pak už mám dokonalou smůlu. Mezi prvními doháním Mirku a pak předbíhám další (většinou) běžkyně. Po prvním kilometru je už jasné, že tohle tempo prostě neudržím. Snažím se, nejde to, musím zvolnit. Kolem druhého kilometru doháním i Ivču Vávrů, letos běží v tandemu, jinak bych jí rozhodně nestačil. Běžím dál a stejně jako vloni, i tady mi to po 2 kilometrech přestává chutnat.
Mám v nohách něco přes 2 kilometry a už je mi zle. Sice dobíhám další účastníky, jenže to není žádná pomoc. Chybí mi větší dav, abych se někoho držel, tady si musím tempo hlídat sám a moc mi to nejde. Když za třetím kilometrem míjím občerstvovačku, tak ji tentokrát vynechávám. Zkusím se mučit až do konce! Mobilizuji veškeré síly a dokonce těsně po 4. kilometru předbíhám jednu účastnici z první vlny. Tento závod však není pro většinu týmů o rychlosti, je to o tom si to užít! Jen my tu jedeme na plný výkon. Stoupák u hvězdárny mi vůbec nechutná, ačkoliv zrovna v tomto úseku je nejvíc fanoušků a stínu. Cítím se hrozně, cítím se, že jsem zklamal svým výkonem náš tým. Nemám zrovna příliš mnoho sil zrychlit do cíle, řvu, ať o mně Fanda ví, předávám kolík, vypínám hodinky. Je to přibližně stejný čas, jako vloni.
Jdu se zchladit do zázemí. Fanda ze sebe dává vzhledem ke své formě maximum. Ven jdu až po plánovaném doběhu Líby. Má toho dost, je hodně nespokojená se svým časem. Nejrychlejším článkem naší štafety tak zůstává Anežka, která jako jediná zaběhla pod 20 minut. Dlouho nevidím naší štafetu ve výsledcích a začíná mě polévat studený pot. Že by náš improvizovaný kolík nějakým způsobem narušil čip? Po dlouhých minutách nastává úleva - jsme v elitní desítce! Konkrétně devátí v hodnocení O2 Pražské štafety a 3. pozice v mixech!
Po závodě notně vyhládlo, s Markem Kratochvílem se vydáváme na večeři do Mekáče (já vím, ale občas se může hřešit). Pak se vracíme. Bylo to perfektní odpoledne, po dlouhé době cítím neskutečný nával euforie. V žilách mi koluje endorfin a tančím. Takové chvilky jsou v mém životě velmi vzácné, proto je potřeba si je užívat. Nikdy nevíte, kdy se budou opakovat, ale snad to bude i za rok s dalším autobusem plným štafet z Chomutova!
