RaidLight Salon Gabriela Teplický půlmaraton 2017

Datum akce: 27.8.2017
Délka trasy: cca 20 km (závod na 7 kol)
Povrch: Trail (cca 2/3), asfalt a panelka
Počet účastníků: 25  
Webové stránky: https://www.teplickypulmaraton.cz/

Loňský Teplický půlmaraton byl jeden ze závodů, na které jen tak nezapomenu. Tehdy jsem přijel do Teplic jen pár dní po velmi zdrcujících událostech (se kterými jsem se dodnes zcela nevyrovnal) a naplno jsem zažil to, že když nechce hlava, nechtějí i nohy. Závod měl tehdy zázemí v botanické zahradě a běžel se přibližně sedmikilometrový okruh přes Doubravku, který jsem musel absolvovat třikrát. Dokud jsem běžel v hloučku účastníků, kteří běželi kratší závod na jedno či dvě kola, tak to ještě šlo, ale pak jsem se ocitl během druhého kola sám a hlavou mi probíhali myšlenky na ségru a synovce Péťu.

Jejich ztráta byla tehdy velmi čerstvá a najednou se mi nechtělo běžet. Dalo to hodně úsilí a závod jsem nakonec dokončil. Od té doby jsem byl ještě několikrát blízko toho, abych závod vzdal, ale i svůj první maraton jsem tehdy nevzdal, ačkoliv jsem 29 kilometrů běžel v bolestech. Nevzdávám se velmi snadno a snažím se vytrvat do posledních sil, ať už mě to stojí značné psychické úsilí, nebo jdu přes fyzickou bolest. Na druhou stranu jsem zde také poznal Zuzanu Vítkovou, s kterou často potkáváme na různých závodech po okolí a od té doby nás pojí přátelsví (ačkoliv mi na závodech často utíká).

Letos jsem ani neměl v plánu do Teplic jezdit, ale pohled na nízký počet účastníků mě přesvědčil o tom, abych se přihlásil a do Teplic vydal. Letos nás čekala zcela nová trasa v Zámeckém parku, která měřila necelé tři kilometry, což znamenalo, že daný úsek bylo potřeba zdolat hned sedmkrát. Závody na více, jak 2 kola mi nesednou a když se jedná o terén, tak to platí dvojnásob. Ale člověk se má zocelovat tím, co nemá rád a tak jsem tuto výzvu přijal s tím, že ono to nějak dopadne. Do Teplic jsem se vydal celkem s předstihem a zároveň se tam očekávala účast i dalších kamarádů Běžců z Chomutova. Pouze já a Tomáš Vojtěchovský (který běžel místo Hanky Hahn) jsme měli v plánu běžet tu delší trasu. Účast byla velmi komorní, ale i tak se tam sešla solidní konkurence běžců.

Asi 45 minut před závodem jsem se byl společně s Mírou Volfem a Jirkou Malinou proběhnout po trase závodu a mě bylo jasné, že dnes to nebude fakt můj den. Vybíhalo se z nádvoří zámku, kde se po chvilce vběhlo na trávu, kde se přeskakoval brod, přelézal mohutný pařez, klikatě se proběhlo po mírném svahu, než přišel relativně klidný úsek po trávě, následně po asfaltu, zase po trávě směrem k Hornímu rybníku. Zde se proběhlo na zpevněnou cestu směřující k restauraci u Opiček, kde začínala závěrečná terénní vložka sbíháním k Dolnímu rybníku (kde padlo z mých úst nejedno vulgární slovo, když jsem jen tak tak zkorigoval pád), podél rybníka na asfalt k zámku, vyběhnout schody a přes nádvoří zámku hurá do druhého, třetího...sedmého kola. Trať byla ale dobře značena, takže bloudění narozdíl od zimní dvacítky nehrozilo.  

Po chvilce jsme se začali řadit na start, který byl společný pro účastníky jak krátkého, tak dlouhého závodu. Nejprvě vyběhla pětice se psi a po krátké chvilce i zbytek. Začátek celkem ušel, ale cítil jsem, že se nohám dnes moc chtít nebude. První půl kilometr jsem se snažil držet Zuzky Vítkové, která mi říkala, že uvidí jen moje záda, ale já věděl, že tomu tak nebude, jelikož já terén doopravdy neumím a doslova se na něm trápím. Asfaltovou část jsem zvládl běžet ještě solidně a celkově první kolo bylo relativně rychlé. Druhé kolo už tak slavné nebylo. Začal jsem cítit vedro. Nohám se stále nechtělo a po úvodní občerstvovačce jsem ztratil i kontakt s nejbližšími běžci. Nyní už to bylo těžší, ale stále jsem držel přijatelné tempo, ale v botech jsem se začal cítit nepříjemně. Nevím, čím to je, ale trailové adidasky mi vůbec nesedí a jsou na můj vkus velmi volné a asfaltové úseky jsem v nich doslova protrpěl.

V třetím kole jsem při přeskakování brodu hodil parádní držku, ačkoliv i pád je formou pohybu vpřed a to byl asi zlom. Ten vyvrcholil chvilkovou nepozorností, kdy jsem chvilku běžel místo po trávě po hlavní cestě a uvědomil jsem si to ve chvilce, kdy jsem v dálce viděl rychlíky křížit cestu. Vzorně jsem se vrátil na místo, odkud jsem začal běžet špatně a zpátky na asfalt. Ubíjelo mě dusno a začal jsem uvažovat o tom, že na konci tohoto kola závod ukončím a spokojím se s devítkou. Ale jak jsem psal již v úvodu, nerad se vzdávám a ač jsem věděl, že další 4 kola budou utrpením, tak jsem se rozhold pokračovat. Tempo při stejné tepové frekvenci klesalo a mou hlavu okupovaly různé myšlenky. Nikdo vpředu, nikdo vzadu, běžel jsem sám. V hlavě mi proběhly vzpomínky na loňský ročník, ale zároveň i na závody uplynulých týdnů. Chybělo mi povzbuzování, jaké jsem si mohl užívat například minulý týden v Liberci a vpřed mě hnalo jen to, abych viděl své přátele v cíli.

Čtvrté kolo, běžím okolo Horního rybníku a najednou jsem pozoruji, že jsem v podstatě opět v letu směrem dolů, naštěstí toto zakopnutí o kořen stromu vyrovnávám a po pár nadávkách opět pokračuji. Každý metr se mi zdá těžší a těžší a na chodidlech cítím nepříjemné pálení, jak mi chodidla ve volnější obuvi doslova lítají sem a tam. Bolest je nyní myšlenkou číslo jedna a já si říkám, vydrž to, ten pařez přelezeš už jen dvakrát a za chvilku to máš za sebou. Boj s hlavou byl stále náročnější a náročnější. 

V předposledním kole jsem už byl na konci svých psychických sil. Po přelezení pařezu jsem mírné stoupání do klikaté terénní sekce už šel a i tempo na asfaltu jsem ztěží držel okolo 5:40 na kilometr. Ale jeden běžec na tom byl rozhodně hůře jak já, když na panelce střídal chůzi s během. Mě dopředu hnala myšlenka, že za přibližně 20 minut budu v cíli, ale ani v závěrečném kole jsem se nemohl namotivovat k vyššímu výkonu. Naposledy jsem přeskočil brod, přelez ten zku... respektive obrovský pařez, došel nahoru ke klikaté nakloněné sekci a trpěl na asfaltu. Okolo horního rybníka, panelka, seběh k dolnímu rybníku a najednou za sebou slyším kroky. Dohnala mě třetí nejrychlejší žena a nyní zafungovala mužská ješitnost. Přidal jsem do kroku a tempo najednou stouplo k 5 minutám na kilometr. Už jsem byl skoro u cíle a už jsem se doslova těšil na to, až ze sebe zuji ty boty a dlouho je na sebe nenasadím. Cíl nakonec překračuji v čase 1 hodina 56 minut a 18 sekund.

Spokojenost rozhodně nebyla. Když nechce spolupracovat hlava, tak se nedostavují žádné mimořádné výsledky a je jedno, jestli jste profesionální sportovec, nebo profesionální hobík, jako jsem já. Naštěstí přátelé z Běžci Chomutov měli mnohem úspěšnější den a i Zuzka Vítková doběhla na báječném druhém místě mezi ženami. Nyní mě čeká víkend bez opravdového závodění, než se 9.9. postavím na start Birrell Grand Prix v Praze.